(3) 15.2.2006, Vesele historky africke
Moji mili,
Uvodem vam musim napsat nasi nejvtipnejsi africkou historku. Navstivili jsme prirodne-historicke muzeum v Maputu (suprove udelane, nasli jsme tam i spoustu koralovych rybek, ktere jsme videli na severu v mori). Peclive jsme prosli navstevni knihu zpatky az do roku 2000 a nasli jsme pouhe tri Cechy. Z toho ani jednoho z tech peti, koho znam, ze byli v Mozambiku. Ostuda. Pote jsme usedli v nedaleke cukrarne, protoze muzeum revoluce uz melo poledni pauzu. Dali jsme si cosi sladkeho, to moje bylo vevnitr nedopecene (svete, div se, servirka mi sama prisla vratit penize!, kdyz v kuchyni prohledli moje zbytky, asi sami pochopili, co bylo spatne, ale stejne je to prekvapive...).
No a jak jsme tam tak sedeli, chodili okolo poulicni obchodnici. Nemeli jsme moc co delat, tak jsme jednomu koukali na obrazky malovane na latce. Pak jsme rekli, ze nic nechceme. Poprosil nas, at mu aspon rekneme, za kolik bychom to byli ochotni koupit. Rekli jsme ctyrikrat mene, nez puvodne chtel, ukazujic prosvitajici propisku a otrepene okraje. Po chvili nas zacal premlouvat, at si to tedy vezmeme za nami navrzenou cenu, abychom mu „otevreli den“, jakoze nastartovali ten den obchod (bylo poledne). Za tu cenu, co jsme rekli, jsme to teda vzali.
Jenze ejhle, nemeli jsme drobne. V cukrarne se rozmenit nepodarilo (on i nas tisteny pruvodce zminuje, ze „nobody ever has change“), tak se mladik nabidl, ze skoci nasi veeelikou bankovku rozmenit a ze nam zastavou necha vsechno sve zbozi a ze tam zustane i jeho kolega (dalsi obchodnik s jinymi latkami, ktery se tam mezitim vnutil). No a co myslite, ze se stalo? Sedeli jsme temer bez penez s dvaceti batikovanymi a pomalovanymi latkami v cukrarne kdesi v Mozambiku a kluk byl fuc. Kdyz jsme si uvedomili tu absurdnost situace, ze jsme ziskali takovej balik obrazu za v podstate asi osminovou cenu za kus, nez on navrhuje, zacala jsem se strasne smat. Zadnej pocit, jak nas podvedl, vubec, smala jsem se jako blazen. V kuse asi ctvrt hodiny. Druhej obchodnik na me koukal jako na cvoka, cemu se smeju, ale me chytl jeden z tech zachvatu, co nas na gymplu se Zuzanou nejcasteji prepadaly v hodinach nemciny ucitelky Kovalovske, a proste jsem se nemohla zastavit...
Zacali jsme planovat, ze ted uz teda nepotrebujeme kupovat zadne suvenyry, nebot vsichni nasi kamaradi a rodinni prislusnici dostanou latku. Jak to ale vysvetlime celnikum, ze vyvazime takove mnozstvi umeleckych predmetu a tak dale. Zkratka absurdni situace se vsim vsudy, a pritom jsme jindy tak opatrni. No a co myslite? Mel ho tam. Po dvaceti minutach se kluk vratil, ze nemohl sehnat nikoho, kdo by mu to rozmenil. Ja byla uplne zklamana, ja uz mela v duchu naplanovano, komu vsemu latku privezu, a on se klidne vrati... Pak vymyslel jeste dalsi bachorku, ze ho podvedli a ze mu vratili o bankovku mene a at si vybereme jeste jednu latku, ale to jsme vyresili zapoctem s druhym obchodnikem, od ktereho jsme si taky neco vzali a rekli mu, at mu to teda zaplati ten druhej. Kupodivu se ani jeden nebranili. Nevim,jeslti pro ctenare vyzni ta historka tak vesele, jako pripada mne, ale ja jsem se takhle od srdce uz dlouho nezasmala. Pak jsme jeste na ulici okukovali celkem pekne vyrezavane veci ze dreva, jenze bohuzel, aby byl vyrobek pekne leskle cerny (ebenovy) nebo tmave hnedy (mahagonovy), lestej to „umelci“ kremem na boty, coz cele kouzlo jaksi pokazi, takze jsme nic nekoupili. I kdyz metrova zirafa za stovku byla lakava... To bylo v Maputu.
Pak jsme jeste byli u Ronalda, coz je clovek, kteremu bude INEX letos posilat dobrovolnika, tak jsme byli omrknout situaci. Z Ronalda se naprosto necekane vyklubal neuveritelnej clovek. Puvodne je z vychodniho Nemecka, ale uz 15 let zije v Mozambiku (ted je mu 45), ale kdyz nam vypravel sve historky z mladi, valeli jsme se smichy. Za komunistu byl v opozici a napriklad pasoval zakazane autory z Prahy do Lipska, prilepene na sedackach ve vlaku zezdola. Pak povidal, jak mu jednou nakej znamej zprostredkoval setkani s nekym hodne zajimavym a on az dodatecne zjistil, ze to byl Vaclav Havel. Do te doby ho totiz v Nemecku prekladali a tiskli, ale vlastne nikdy predtim nevidel jeho fotku. Pak taky na Karlove moste fotili turisty a pres noc jim udelali osobni pohlednici z Prahy a vydelavali na tom plno penez a nikdo si jich nevsimal.
Proste mel v zasobe spoustu pribehu tohoto typu a chrlil je na nas jeden za druhym. Pak hodne povidal o Mozambiku a jeho hudebni scene, neb je jedinym mozambickym hudebnim producentem. Pro nas to bylo jako z jineho sveta, ale bylo to taky zajimave. Treba to, jak probehl koncert UB40 (asi jsem nepsala, ze byl prave ten den, co jsme do Mozambiku prijeli, v cele jizni Africe bylo silenstvi, kazdy se nas ptal, jestli na nej jdeme a my pak uz radsi rikali, ze asi jo, abychom se vyhnuli udivenym reakcim, JAK TO, ZE NE). Koncert byl puvodne hlasen a propagovan jako charitativni akce na podporu boje s HIV a AIDS. Jenze pri tiskove konferenci se na Ronalduv dotaz o honorarich jejich producent desne rozcilil a oni sami rekli, ze to je duverna informace, ze to je „koncert jako kazdy jiny“. Ronald vypocital (zna veskere souvisejici naklady, nebot sam porada ruzna turne), ze mohli na honorarich dostat neco kolem milionu USD. A behem koncertu od nich nepadlo jedine slovo o Mozambiku, nemluve o HIV ci AIDS, ani nezminili, ze jsou radi, ze jsou v takove zemi, nic. Proste jedna z perel na snure, pozitri hrajeme v Australii. V hudebnim svete pry desna ostuda. Pritom jejich muziku mistni desne bastej.
No a pak jsme se vypravili do Svazijska. Internetove stranky MZV hlasaji, ze potrebujeme vizum, pruvodce rikal, ze „vetsina lidi“ vizum nepotrebuje, tak jsme to jeli zkusit s nahradnim planem B v kapse. No a prosli jsme v pohode, bez viza, bez cekani. Svazijska hranice je v podstate takova budka se dvema uredniky, ktere dominuje stojan na kondomy a obrovsky napis STOP AIDS. Zatimco v Mozambiku byly vsude bilboardy a plakaty varujici pred malarii (spete pod moskytierou), ve Svazijsku se osveta zameruje na boj s HIV (chci byt uspesny, sex pocka), a v Jizni Africe jsme videli jen varovani pred cholerou (umyvejte si pred jidlem ruce).
Ve Svazijsku jsme pobyvali v hostelu v rezervaci. V zemi radi AIDS a „jeleni se klidne pasou“. No, nebyli to jeleni, spis zebry, antilopy, pstrosi, hodne prasat bradavicnatych a nejake opice (asi kockodani). Antilopy jsme videli dva druhy a dle Tomova pruvodce africkou faunou (ktereho jsem celou dobu tahla s sebou), jsme identifikovali druhy impala a nyala. Pak nas taky okouzlil jeden ptacek, ktereho jsme stanovili jako snovace oranzoveho...:o) Fakt frajer.
Ve Svazijsku jsme se taky nahodu ocitli pri sledovani finale africkeho fotbaloveho poharu, ve kterem hral Egypt proti Pobrezi slonoviny. Jednohlasne jsme vsichni fandili Pobrezi slonoviny, protoze Egyptani hrali hrozne necestne. Ale i tak pak na penalty vyhrali. Bylo to ale drama...:o)
A jeste jsem vam vlastne zapomnela napsat, jak lidi reagovali, kdyz se nas ptali „A odkud jste?“. Zkousime "Czech Republic", pripadne portugalska verze "Republica Cecha“. Nic. Czechoslovakia. Malokdy zachvev poznani. Soviet Union? Povedome cuknuti koutkem, ale stale nic. No, zustanme u „Europe“. V jedne restauraci ve vesnici Vilankulos (nejseverneji, co jsme byli) nas ovsem jeden muzik prekvapil (mel oblek, hned pri jeho vstupu ho Karel identifikoval jako nekoho vazeneho...). Prisel si k nasemu stolku poklabosit a na Republica Cecha reagoval tim, ze byl v Moskve a v Praze a na Kube a rozpovidal se o svem mladi (bylo mu 42) a v Praze byl asi na nejakem pionyrskem setkani v roce 1982 nebo 1985 (portugalska a anglicka verze se v jeho podani lisila). Vyfotila jsem se s nim, ale jinak jsme vztahy obou zemi nijak vic neprohloubili. Ceskou republiku lidi v Mozambiku moc neznaji. Cechu tam evidentne moc nejezdi . Jen v hostelu v Maputu jsem jednou rano pri probuzeni nasla na horni prycne napis „Byl jsem tady. Petr“. Nemame tam ani ambasadu (prislusna je az v Zimbabwe). Zato v Jizni Africe nam rikali, ze posledni dobou tam jezdi Cechu hodne.
Jinak uz se asi neudalo nic extra pozoruhodneho, krome toho, ze ja jsem se behem druheho tydne asi trikrat sloupala a Karlovi se udelal opar. Cestou zpatky jsme v letadle shledli film Lvi kral a utrpeli sok, kdyz kapitan hlasil teplotu v Zurychu jako minus deset.
No, a uz jsme zpatky. Bylo to kratke, zato intenzivni. Me by asi stejne dyl nebavilo jezdit z mista na misto. Kdyz nema clovek v miste nejakou praci, je po chvili tech „cestovacich“ dojmu nejak moc a uz se zplostujou. Potkali jsme plno lidi, co byli na ceste nekolik tydnu az mesicu. Filipinsko-novozelandsky par uz cestoval osm mesicu. To bych nezvladla.
Takze jsme doma a bojujeme se zimou, nebot zvyknout si na to teplicko bylo velmi jednoduche. Zdravim vas opet z Prahy a mozna budou nekdy i nejake fotky.
Klara
P.S.
Spacak a moskytiera vyhraly soutez o nejvetsi zbytecnost na cele care, vubec jsme je nevyndali za celou dobu z batohu.