Krym na kole aneb socky u moře, 29. 7. - 14. 8. 2005

Ukrajinský deník slovutné výpravy ve složení Klára, Hanka a Honza

Zapsala: Klára

Editor: Honza

Neděle 1. května 2005

Ukrajina ruší na léto kvůli Eurovison (celoevropská pěvecká soutěž) víza. Letos pojedeme na Ukrajinu.

Úterý 12. července 2005

Díky technickým znalostem mužské části výpravy, je i ta ženská část obeznámena s nejnovějšími výkřiky internetové komunikace a přes Skype uskutečňujeme „plánovací konferenční hovor“. Večer tvoříme s Haničkou seznam věcí s sebou. Letos se chystáme nezvykle dlouho dopředu. Seznam se ale ukáže jako zatraceně dobrá věc.

Čtvrtek 14. července 2005

Telefonicky rezervuji jízdenky Praha – Kyjev na pátek 29.7.2005 u společnosti RegaR. Paní mě ujišťuje, že kola nám autobus určitě vezme, za poplatek 200 Kč. Máme místa 2, 3 a 4, autobus je prý plný.

Pondělí 18. července 2005

Jdeme kupovat jízdenky na autobus. Přesto, že máme místa telefonicky na pátek 29.7.2005 rezervována, nám paní tvrdí, že nám jízdenky vystavit nemůže, neboť ten den žádný jejich autobus nejede. Jsme z toho trochu v šoku a promýšlíme alternativy. Paní Regarová se nás snaží přesvědčit, ať jedeme o dva dny dříve, již ve středu. Jenže to nejde. Nakonec nám poradí, že společnost IdealBus v pátek tu samou trasu jezdí. Kupujeme si tedy v RegaRu alespoň jízdenky na cestu zpátky a vydáváme se do společnosti InfoBus, která nám prý kola vezme také. Je to domluveno přes telefon.

Za přepážkou společnosti InfoBus sedí zmalovaná slečna Ina a tváří se, že nám kola ASI vezmou, „když bude místo“. My to ale potřebujeme vědět určitě. Bez kol na Ukrajinu totiž vůbec nepojedeme. A už máme lístky od RegaRu, kterým po telefonu slíbila, že nám je vezmou, tak ať nám je koukají vzít. Slečna tedy přikyvuje, ale na jízdenku nám to napsat odmítá. Tak na nějaký papír s razítkem. To taky nechce. Prý to obvykle nedělají. Mají vůbec divné praktiky, když nám ani nedají originál jízdenky ani příjmového dokladu. Ale co, musíme si zvykat, jedem na Ukrajinu. Nakonec slečna Ina slibuje, že se spojí s řidičem, co tu trasu pojede, a ozve se nám.

Na oboje jízdenky dostáváme 10 % studentskou slevu a platíme tedy za jednu cestu jen 1.620 Kč, za obě dohromady 3.240 Kč. Z Prahy do Kyjeva vyjíždíme v pátek 29. 7. 2005, zpátky se z Kyjeva vracíme v sobotu 13. 8. 2005. Pro jistotu máme zjištěny i vlaky, ale vlak nám do lůžkových vozů kola stejně nevezme.

Pátek 29. července 2005, den první

Autobus, který nás má odvézt na vysněnou dovolenou, vyjíždí z Prahy dle jízdního řádu v 11:00, nicméně obě vstáváme už po šesté. Honzu v Brně vyzvedáváme až ve 14:00, takže ten si může přispat.

8:45 – poslední ujišťovací telefonický hovor Klára – Hanička, snad máme všechno.

9:00 – vyrážíme z domovů směr Florenc.

Kolo je těžký jako blázen a na I.P.Pavlova mě chlapi pobaveně sledují („Skopni to kolo dolů, to máš jednodušší“). Nepomůže ani jeden. Na Florenci mi pomáhají dvě paní. Jedna nese můj těžký fialový pytel plný jídla a pití do autobusu, druhá tlačí kolo zezadu. Jsem jim dost vděčná.

9:30 – scházíme se s Haničkou na Florenci a nervózně vyhlížíme autobus. Slečna Ina z InfoBusu sice poslala SMSku, že nám kola vezmou, mají ale být „kompaktně rozložena“. Co to asi je? A máme dorazit hodinou před odjezdem.

10:30 – přijíždí autobus. Honem, honem, všichni se cpou jako blázni. Kolům odděláváme sedla a přední kola, to musí stačit. Já hlídám věci a Hanička je u nakládání kol. Řidič sice chce, aby jim Hanka oddělala i zadní kola, ta ho ale odráží rezignovaným: „To když sundám, tak se mi ulomí přehazovačka, a můžu to kolo vyhodit“. Necháváme tedy zadní kola přidělaná. Platíme za obě dohromady 300 Kč. Lepší, než jsme čekaly, je to stejně jako za jakékoli jiné zavazadlo. K autobusu doráží Adam Fišer. Jede s námi stejným busem, jede na workcamp na Krym.

13:30 – Brno. Přistupuje Honza a od jeho maminky fasujeme výborné voňavé vepřové a kuřecí řízky, s čerstvým chlebem, okurkou a ubrouskama. Maminka nás nabádá k opatrnosti a přidává moudrou větu: „Jestli se vám něco stane nebo vám někdo něco ukradne, je to jen a jen vaše vina“. Souhlasíme, budeme na sebe dávat pozor.

17:30 – 18:30 – čekáme na česko polské hranici v Chotěbuzi. Řidiči nám během pátku pustili 5 (PĚT!!!) filmů!!! Povětšinou strašných. Wimbledon (UK), Along Polly (USA), Garfield, jakýsi boj v africké poušti v Mali a v Nigeru (USA) a jakási cesta v čase (asi USA). To horší nás ale ještě čeká.

Sobota 30. července 2005, den druhý

0:30 – zastavujeme kdesi v poli před hranicí.

1:30 – polsko-ukrajinská hranice, musíme vyplnit imigrační kartičky a střežit je orazítkované celou cestu jako oko v hlavě. Vyplňuje je jen 6 lidí z celého autobusu, tzn. ostatní jsou všichni Ukrajinci.

3:14 – vjíždíme na Ukrajinu.

Ceny záchodů cestou:

Brno – 4 CZK

Česko-polská hranice – 7 CZK

Polsko-ukrajinská hranice – 50 kopějek (cca 2,50 CZK), nicméně jsme celní správu ošidili a nezaplatili, protože paní výběrčí spala.

5:03 – další zastávka. Autobus se probírá a Hanička to komentuje: „Doufám, že nám hned nepustěj filmeček“. Po té včerejší dávce bysme to taky nemuseli přežít…

Za sobotu pak už pustěj „jen“ dva filmy: Žmurki (UA) o zločinných 90. letech na Ukrajině a v Rusku, a pak něco o nějakém prckovi, co si hledal ženskou. Všechny filmy, včetně Garfielda, jsou v ruštině, takže někteří z nás z nich skoro nic nemají. (Poznámka editora: Naštěstí to je „rychlodabing“, tj. půl věty je vždy anglicky a pak do toho jde ruská verze, takže rychlé dialogy, ve kterých si aktéři vyměňují krátké věty, se dají pochytit. Monology jsou, bohužel, ztraceny úplně.)

Na další zastávce u kavárny „Voajáž“ používáme záchod, který je „jen pro hosty restaurace“. Je třeba se tvářit jako známý hrdina.

15:00 – přijíždíme do Kyjeva (ve 14:00 českého času, ale již jsme se domestikovali). Jako na potvoru začíná, po nekonečné cestě v šíleném pařáku, zrovna teď pršet. Na ten rozpálený asfalt. Připadáme si jako v prádelně. Lovíme kola z autobusu a zrovna Haničce na její nové kolo vytekl od nějaké ženské z tašky jakýsi vosk či co… Trochu to čistí.

Balíme brašny na kola, jedna z činností, kterou budeme ještě mnohokrát opakovat… Celá montáž a úprava nám trvá hodinu. Lidi na nádraží na nás koukají jako na pořádné exoty… To tu ještě neměli… Budíme dost pozornost. Jako ještě mnohokrát.

16:00 – vyrážíme směr vlakové nádraží najít Ilju a koupit lístky na vlak na Krym. Adam jede metrem. Nefunguje nám ani jeden tachometr. Zřejmě se rozhasily cestou v autobuse. Budeme to řešit později, ale tyto cenné kilometry se nám nezapočítají do celkově ujeté vzdálenosti…

Cesta přes velkoměsto v odpoledním provozu je STRAŠNÁ. Poprvé si říkám, že až tohle skončí, tak to nejhorší už budeme mít za sebou. Netušíme však, kolikrát se tato hranice ještě posune o něco dál…

16:20 – vlakové nádraží Kyjev Pass. Nacházíme Adama a posléze i Ilju. Honza a Ilja jedou nejdřív vyměnit peníze, kousek od nádraží, ať je lepší kurz. Měníme skoro všechny naše dolary, tedy 500 USD. Něco Hance ještě zbylo. Muži vyrážejí za jízdenkama a ženy hlídají kola a zavazadla. Pozorujeme místní obyvatelstvo, některé ženské jsou fakt modely. A je tu taky dost anorektiček. Po více než hodině se muži vracejí a mají jízdenky. Sice jsme plánovali opustit Kyjev v neděli přes den a máme to až na noc, čili na Krymu budeme v pondělí večer, ale nic jiného nebylo, a i tak to byl dost problém. Ještě, že u toho byl někdo místní. Ilja ukazuje Honzovi, jak se dostaneme pak nejlíp na nástupiště. Další cesta přes rušné velkoměsto.

18:40 – přijíždíme do bytu, kde bydlí Iljův brácha Maksim. Je tu dost nepořádek, ale nám to nevadí. Postupně se sprchujeme a trochu „hrabošíme“. Hanka, Honza, Adam a Maksim jdou ještě večer do parku na zmrzlinu, já padám do postele, ale ještě před spaním nahlédnu do průvodce, kde se dočítám: „V horách karpatské a krymské oblasti dosud žijí medvědi, vlci, rysové a mufloni“. No, máme se na co těšit.

Neděle 31. července 2005, den třetí

Ráno se hrabeme z postele relativně brzy. Hanička nás budí už v osum, že jdeme objevovat krásy Kyjeva. Příšerné vedro panuje, to bude městská turistika jako hrom. Snídáme zbytky buchty a před devátou už stojíme na zastávce maršrutky.

Maršrutkou číslo 406 jedeme až na konečnou ke klášternímu komplexu zvanému Kyjevsko-pečerská lavra. Pan řidič má vedle sebe několik veselých nápisů:

„Netřískejte dveřma, řidič se leká“.

„Čím tišeji budeš mluvit, tím dále dojedeš“.

„Nejlepší způsob, jak poděkovat, jsou potichu zavřené dveře“.

„Čím dřív si řekneš, tím míň pošlapeš pěšky“.

Do klášterního komplexu platíme studentské vstupné 5 hřiven a trávíme tam tři hodiny. Největším hitem mají být jeskyně.

Procházíme komplex a přebíháme ze stínu do stínu. Nakonec nacházíme i ony jeskynní prostory.

Ráno se Hanička Maksima ptala – můžeme tam takhle jako turisti, v šortkách a nátělníku? A on řekl: „Samozřejmě, proč ne?“. Tak všude jsou nápisy a obrázky, že do pravoslavných prostor musí mít návštěvníci dlouhé rukávy a nohavice/sukně. Ženy navíc nesmějí mít na rtech rtěnku a musí mít zahalené vlasy. Šátky jsme si s sebou vzaly, tak je nasazujeme a proklouzáváme v šortkách do prvního jeskynního kláštera. Je tam dost dusno.

Do druhého se nám to však již nepodaří a to ještě nějakej fousatej mnich začne dělat scénu a řvát na celý kolo na Honzu, že to, co má na sobě, ani nejsou kraťasy, že to jsou ňáký podvlíkačky. No, nepustili tam ani slečnu v sukni ke kolenům.

Maksim z nás začíná být trochu na nervy, protože neprojevujeme dostatečné nadšení nad ukrajinskou kulturou a navíc nechceme jít do všech muzeí. Navštívili jsme jedno – Muzeum knihy a tisku (studentské vstupné 1 hřivna). Mají tam v krabičkách písmenka do knihtisku. Bylo pěkné, ale stačilo nám to. Jelikož Honza Maksimovi ráno řekl, ať nás provází a Klára že bude překladatel, Maksim mě neustále pronásleduje a něco mi povídá. Snažím se to ostatním překládat, ale nejeví zájem, nejmíň Honza, což mě dost naštve, protože on chtěl průvodce a já to teď odskáču… Po mém menším výbuchu se tedy všichni snaží alespoň trochu sledovat, co to ten Maksim pořád povídá. Vysvětlil nám asi 30 rozdílů mezi pravoslavným a katolickým náboženstvím, mezi tím taky spoustu nedůležitých blbostí.

Pravoslavné kostely prý mají sedmiramenný kříž (?). Kněz čte z veliké knihy se zlatou obálkou, která mívá až 75 kg, takže je na jednom místě a nehýbe se. Zatímco katolický kněz ji drží v ruce a i s ní chodí. Pravoslavná evangelia jsou psaná ve staroslovanštině, katolická v latině. Maksim nám nutí ještě muzeum s diamantama a další, ale odoláváme a opouštíme komplex.

Po takové kulturní dávce si zasloužíme něco k jídlu. Kupujeme si šaurmu (jakoby kebab), kterou jsme s Hančou jídávaly už v Rusku. Obědváme ve stínu. Poté si dáme ještě nanuky (cena 1,50 hřivny), obstarávají Klára a Hanka. Na záchodcích luxusní restaurace bereme do lahví vodu (Klára) a vyrážíme na přímé slunce do parku Matky národa (Rodina Mat). Pan vedoucí výpravy (Honza) se od nás nechá pěkně obskakovat, takhle by to nešlo.

Obdivujeme tanky a sochy a velikou sochu Matky Ukrajiny (která v sobě prý má výtah) a všechny ty pomníky, co jsou v parku nashromážděné. Rácháme se u zavlažovacího systému a opět budíme pozornost. Maksim se za nás asi pěkně stydí, ale je šílený vedro. Poté je opět zklamán, protože odmítáme jít do muzea historie, kde mají odznáčky a zástavy snad všech pluků (?) Rudé armády. Nicméně u muzea využíváme krásného luxusního hygienického zázemí. Toalety jsou obrovské a podél stěn je řada ČESKÝCH umyvadel značky JIKA.

Na cestě zpět se jde mužská část výpravy podívat na kaťušu. Ženská část pomáhá v křoví hledat malému dítěti zatoulaný balónek, což u jeho rodičů vyvolává pozdvižení. Oni mu nepomohli a radši ho nechali brečet. Táhnou ho raději pryč bez balónku. Navíc dostáváme vynadáno od hlídače, že ničíme porost, takový hnusný křoví.

Jedeme maršrutkou do centra a kolem 13:00 se loučíme s Maksimem. Na náměstí Svobody, kde proběhla pomerančová revoluce, se cachtáme ve fontáně jako desítky dalších lidí. Výjimečně nebudíme pozdvižení. Točí to tam na kameru i pán z Reuters. Budeme slavní.

Jdeme po hlavní třídě Chresčatyk a náš věčně hladový Honza ochutnává takové divné růžové oplatky. Adam se posléze odpojuje a jde do internetové kavárny. My jdeme na pozdní oběd.

Obědváme v takovém podzemním kruhovém prostoru, kde je spoustu stolků a po obvodu různé přípravny pokrmů. „U dvou hus“ si dáváme boršč, salát a pečené brambory. Pak ještě Honza donáší nějaké zákusky. Není to moc teplé, ale je to docela dobré, na první ochutnávku místní kuchyně to stačí.

Po Ševčenkově bulváru jdeme pěšky ke Zlatým vratům, které viděla Honzova maminka. U nedalekého kostela pak stojí slušná řádka prázdných lahví od piva značky Staropramen.

Domů jedeme metrem. Platíme žetonama, které je nejdřív potřeba koupit za 50 kopějek. V prodejně mobilů „ALLO“ se ptáme na předplacené SIM karty, ale slečna je strašně neochotná a ani neví, kolik stojí SMSka do zahraničí. Prý si to máme zjistit u operátora. Takže raději odcházíme a nic si nekupujeme.

Původní plán byl koupit si místní SIMku, aby to bylo levnější. To nakonec není, takže píšeme SMSky maminkám z Honzova telefonu. No píšeme. Já je píšu. Většinou vytvořím univerzální SMSku, kterou pak rozešlu všem třem maminkám…:o) Jedeme poprvé ukrajinským metrem. Ze stanice Zoloti Vorota do „naší“ stanice Dorogožiči. V supermarketu u východu z metra kupujeme nějaké zásoby na cestu vlakem. „Náš muž“ si kupuje deodorant, protože si ho z domova nepřivezl. Asi nečetl náš famózní seznam věcí s sebou. Pozorujeme ho s povděkem. Kousek od domu kupujeme 4kilového melouna. Nechtěli ho důchodci, že prý tohle nemá čtyři kila, tak si ho bereme za 6 hřiven my. Doma ho pořádáme lžícema. Ještě, že Honzovi melouny moc nechutnají.

Trochu plánujeme trasu. V Kyjevě jsme mapu Krymu nekoupili, tak nám Maksim ukazuje svoji. Prý podle ní 4 dny bloudili a nevěděli, kde jsou… Nakonec nám ji půjčuje s sebou. Ještě nám ukazuje nějaké fotky. Objevuje se další bratr Igor. Balíme, hrabošíme a ve 21:30 začínáme snášet věci z 5. patra do přízemí. Je tma jako v pytli. Narozeninová čelovka byl dobrý dárek. Honza se zakecává s bratry, ostatní čekáme dole… Ve 22:30 vyrážíme s blikačkama na zádech a s čelovkama na čelech.

Noční přejezd velkoměsta je ještě horší než denní. Stále to ale není to nejhorší, co nás na této výpravě čeká… Jedeme pomalu a opatrně. I tak je to dost nepříjemné.

23:00 – dorážíme na nádraží, na naši třetí kolej. A čekáme.

23:30 – vlak je tu, začínám nakládat. Naše průvodčí (děžurnij provodčik) je nepříjemná ženská. Opět chce, abychom kola úplně rozebrali, včetně zadních kol. Navíc máme místa úplně na druhém konci vagónu, takže všechny věci taháme přes celý vagón. Pan vedoucí krásně skládá kola na vrchní poličky. Okno jde otevřít jen úplně maloučko. Aspoň, že jsme my čtyři, co se známe, takhle pohromadě, a můžeme se roztáhnout. Na postranních lůžkách cestuje polská rodina. Tatínek se ujišťuje, že na ně ta kola nespadnou.

Pondělí 1. srpna 2005, den čtvrtý

00:13 – vlak vyráží z Kyjeva směr Simferopol. Za 7 hřiven si kupujeme povlečení a dost rychle usínáme.

Probouzíme se cca v 9:00, kromě spáče (Honza). JE ŠÍLENÉ VEDRO! A okýnkem to skoro vůbec nefouká. Mně je navíc dost zle. Skoro nejíme, jen pijeme. Ani nevyužíváme sovětského vlakového servisu v podobě stále horké vody na čaj. Celý den podřimujeme, čteme a snažíme se přežít to čtyřicetistupňové vedro. Transsibiřskou magistrálou bychom takhle několik dní teda fakt jet nemohli…

14:30 – ptám se průvodčí, kdy budeme v Novoalekseevke. V 16:13 a staví to tam jen 2 minuty.

15:30 – začínáme stěhovat věci ke dveřím.

16:13 – Novoalekseevka. Vlak staví. Skoro všechny věcí máme u dveří, zbývají dvě kola. Vyhazujeme s Haničkou věci na perón, ale šíleně se nám tam motají lidi. Honza přivádí jedno kolo a vrací se pro druhé. My dvě, dvě kola a všechny věci jsou na peróně, nicméně Honza a poslední, Hančino, kolo jsou ještě ve vlaku, když se vlak začíná pomalu rozjíždět. Pletou se mu lidi do cesty. Nevěřícně a trochu v šoku zíráme na odjíždějící vlak, jak odnáší Honzu a Hančino kolo. Další stanice je za 150 km a Honza má určitě telefon ve věcech, co už ležej na peróně… (Poznámka editora: Před deseti lety mobily taky nebyly a lidstvo přežilo, že.)

Paní průvodčí duchapřítomně tahá za záchrannou brzdu. Teda snaží se, ale jelikož jí to nejde, tak jí pomáhá vedle stojící mladík. Vlak zastavuje podruhé. Honza vystupuje a vlak se opět rozjíždí. Nikdo nic nevyšetřuje, proč bylo zataženo za záchrannou brzdu, jak by tomu bylo u nás.

Celkem nás udivilo, že když vlak staví ve stanici dvě minuty, stojí prostě jen ty dvě minuty, a nikdo se nedívá, jestli všichni vystoupili a nastoupili, nebo že třeba ta průvodčí neřekla strojvedoucímu, že tam budeme s kolama vystupovat. No, hlavně se tam pletli ti lidi, co ani nevystupovali, jen vočumovali.

Adam nám vůbec nepomohl s vykládáním, na což jsme dost spoléhali. Měl Honzovi přivést poslední kolo k východu. Jaksi zaspal. Prý nevěděl, že už vystupujeme. Což je těžké poznat, když nosíme všechny věci k východu. Jsme maličko rozladění. Ale hlavně, že máme všechno a jsem všichni. Hrabošíme. Nakládáme opět brašny na kola.

16:44 – vyjíždíme na kolech na půdu Krymu (skoro) a OBA TACHOMETRY NÁM FUNGUJÍ!!! Hurá! Jedeme přes nádraží, podél kolejí, po silnici a směrem k moři. Na silnici je dost provoz a pěkná výheň, ale je to jenom kousek (cca 12 km). Přijíždíme do poslední vesnice na pobřeží. Podle mapy je pak na Strelce silnice, ale žádná obydlí, musíme vzít hodně vody. Opak se ukáže být pravdou. Na Strelce jsou obydlí, ale není tam silnice…

Zastavujeme u obchodu, že koupíme vodu a případně nějaké ovoce, džus apod. První, co mi, jako překladateli, pan majitel řekne, když nás uvidí, je: “Vy jste tu na kole, že jo, tak to tomu tady mládenec určitě rozumí. Zeptej se ho, jestli by mi mohl opravit kolo“.

A tak to bude pořád. Oni by se chlapi radši bavili s chlapem, ale jelikož drmolej a Honza ne vždy všemu rozumí, musej to vzít přes tlumočníka. Honza se jde podívat pánovi do dvora na to kolo. Hanička hlídá věci. Ještě, že nás je tolik. Vnitřek zadního kola je rozložený na součástky a Honza ho asi půl hodiny trpělivě skládá metodou „pokus-omyl“ dohromady. Ptám se mezitím po vodě a pán mi pouští zahradní hadici, ze které teče špinavá a smradlavá voda. Pochybovačně se ptám, jestli je pitná. Jasně, my ji tady normálně pijeme! No jo, vy… Po chvíli mě přesvedčujou i děti, které přiběhnou, a vodu pijí přímo z hadice. Nabírám všechny naše láhve, nic jiného nám nezbývá, dáme do toho trochu jódu. Hanka říká, že to smrdí jako síra. Mně to připadá spíš jako močůvka. Honza úspěšně skládá kolo a pán domu mu podává krabici pracího prášku, aby si umyl ruce. Pak nás konečně vede do krámu. Cestou nám z vděčnosti dává nejdříve melouna. Kam ho na tom kole dáme? Pak jablka, sušené rybičky na provázku (místní delikatesa, my ji však patřičně neoceníme) a vařenou kukuřici. V obchodě raději kupujeme ještě dvě lahve zaručeně pitné vody a nějaký džus. Ptáme se, jestli je ta Strelka skutečně průjezdná až na Krym a jak ta cesta vypadá. Jo jo, prý to projedeme, dokonce je 50 km asfalt. To jsou nečekaně dobré zprávy (nicméně naštěstí ještě netušíme, jak moc zkreslené…). Tento pán nakonec zůstává jediným opravdu štědrým domorodcem, kterého za celou cestu potkáváme.

18:30 – najíždíme přes mostek na Arabatskou Strelku, začátek naší výpravy! Strelka vypadá překvapivě dost turisticky, podle mapy jsme si ji představovali dost opuštěnou. Ale to je zřejmě jen tady na začátku.

Bohužel, po cca 10 km asfalt končí. To brzy. Začínáme se rozhlížet po bydlení. Cesta je prašná, spíš písčitá, nejede se moc dobře, ale vypadá to, že tam jen něco spravují, a tak je trasa svedena bokem. Toto se ukáže jako mylný předpoklad. Asfaltová cesta skutečně skončila takhle brzy a dál je v plánu ji postavit. Nicméně zatím se budeme muset vypořádat s touto písčitou náhražkou. Brzy se setmí a tak zajíždíme směrem k moři. Projíždíme přes jakési rekreační středisko, kde je i kohoutek s pitnou vodou. Po pobřeží jsou roztroušena auta a stany. Zajíždíme kousek dál.

21:00 – tady budeme bydlet. Zastavujeme u moře a v tu chvíli zahajují svůj brutální útok KOMÁŘI. Jsou jich tisíce a koušou jako pyraně. Hrabu repelent, který je jako na potvoru zahrabaný dost hluboko. Musím se zabalit do prostěradla, jinak mě sežerou. Je to strašný, horší, než jet přes Kyjev na kole, i přes ten noční.

Honza a Hanka staví stan. Mažeme se repelentem a naštěstí jim nechutná, takže je to o něco lepší. Honza a Hanka se koupou v moři a pak se zabarikádují ve stanu. Zahalená v prostěradle jako beduín jim podávám do stanu věci, aby to tam uspořádali. Je to stan pro dva, ale my musíme dovnitř všichni tři, jinak nás komáři v noci sežerou. Musejí dovnitř i všechny věci, aby je nikdo neukradl. Už ani nevečeříme, nemáme sílu něco v takovém Komárově vařit. Baštíme jen darovanou vařenou kukuřici.

Když jsme všichni ve stanu, vyhlašujeme celonoční embargo na jeho otvírání. Nikdo nesmí v noci ani na záchod. A zahajujeme vraždění komárů, kteří stihli dovnitř nalítat. Jsou jich desítky a za chvíli je můj krásný nový narozeninový stan posetý krvavými flíčky. Nicméně se nám dost podařilo komáry vybít.

22:30 – usínáme. Jako sardinky se všema věcma, ale zato relativně bez komárů.

Úterý 2. srpna 2005, den pátý

Budíme se po páté. Fotím východ slunce přímo z postele. Do konce výpravy zůstává jediným východem, který jsme viděli.

Komáři opět zahajují svůj útok. Jejich brutalita sice trochu poklesla, ale stejně je to pořád nelidské. Zahaleni v prostěradlech vylézáme ze stanu a snídáme zbytky z vlaku. Hrabošíme. Vysíláme muže pro vodu k nedalekému kohoutku. Vyléváme tu smradlavou z vesnice. U kohoutku ji berou všichni místní, ale i tak do ni raději kapeme jód.

Snídáme melouna, ať ho Honza nemusí dál vozit. Útočí nejen komáři, ale začínají i vosy.

Vyrážíme na cestu a jedeme podél pobřeží. Cesta je chvíli relativně dobrá, taková vlhce udusaná. Posléze se ale její povrch mění a kola se boří do závějí písku. Jede se v tom dost špatně. Narážíme na obrovskou louži vody, skoro takové menší bahnité jezírko. Vracet se nebudeme, žádné objíždění, brodíme. V této krajině není nic extra pěkného, ale přesto je stále podél pobřeží zaparkovaných docela hodně aut a okolo nich se motají dovolenkáři. Jakoby za bydlením (auto a stan nebo plachta) mají postavené plátěné záchody - čtyři kůly obehnané ze tří stran látkou. Ta otevřená strana je právě k nám, takže si je můžeme pěkně prohlédnout.

Stejně nechápeme, jak tu může někdo strávit třeba týden dovolené? (Poznámka editora: Asi jako v Chorvatsku…)

Přes několikeré ujištění „toto je poslední vesnice“, jich ještě pár projíždíme. Dle jednotného mustru je v každé pár baráků a socha Lenina. (Poznámka editora: Autor trochu přehání.) Fotíme ho. V každé osadě bereme vodu do plna. Vezeme cca 18 litrů.

Cesta je STRAŠNÁ. Dneska teda Strelku určitě nepřejedeme. Cestou už nejsou skoro žádný stromy. Zato je tu dost nedostavěných domů. V různých stádiích stavby, některé jsou opuštěné, ač vypadají funkčně.

Polední pauzu trávíme ve vesnici, jakémsi mořském středisku. Přečkáme tam ve stínu ten nejhorší polední žár. Lidi tam pobývají v takových klecích. Mají tam i sprchy, ale bohužel nefungují. Jen kolem nich lítá plno sršňů. Koupeme se v moři a Hanička a Honza usínají. Hanička se budí o něco dříve a říká:

14:00 – „Budu klidně čuně výpravy, ale Honza je spáč výpravy“.

Komáři? Vždycky může být hůř… Odpoledne nás přepadávají hovada… Jejich kousnutí mnohem víc bolí, flek je větší a déle se hojí… A koušou i za jízdy, komáři aspoň počkají, až člověk zastaví…

K večeru zakládáme bydlení na pláži, několik kilometrů před další vesnicí. Nechceme, aby nás viděli, že projíždíme a že někde poblíž spíme. Jsme asi 60 km od začátku Strelky, z celkových 110 km. A to jsme původně mysleli, že ji dnes přejedeme. (Poznámka editora: Jak kdo.)

Stavíme stan pěkně na břehu moře, na pláži. Vaříme první večeři na vařiči. Instantní rýže s tuňákem. Koupeme se v moři. Voda je nádherně teplá. Nikde nikdo. Plavky nepotřebujeme. Komáru je o „něco“ méně. Ani věci nemusíme dávat všechny do stanu, takže zbude víc místa pro nás.

Máme pátý den výpravy a Hanka ještě ani NEVYNDALA spacák. Vzít si s sebou prostěradlo, to byl tah týdne!

Středa 3. srpna 2005, den šestý aneb „Trénink na pouštní etapu Paříž-Dakar“

Budíme se za šumění vln. Idylka. Snídáme čaj a výbornou ovesnou kaši. Včerejší tuňák z ní ani není moc cítit…:o)

První ranní koupel v moři – SLAST. Ano, kvůli tomu jsme sem jeli. Nikde nikdo.

Pokračujeme v cestě, čeká nás ještě minimálně dalších 50 km do konce Strelky. Cesta je HRŮZOSTRAŠNÁ. Snad ještě horší než včera. Vypadá jako polňačka, po které za mokra jezdí traktor a teď to zaschlo. Drncá to jako blázen. Jsme úplně vytřesení. Hanička oceňuje svoji odpruženou vidlici i odpružená řídítka. Mě bolej ruce jako blázen. Dlaně a předloktí. Hmyz se nás drží – mouchy, komáři, hovada. Jsme napatlaní opalovacím krémem a repelentem, koupeme se ve vlastním potu a lepí se na nás prach z cesty. Jsme jako čuňata. Jedeme co nejrychleji, ať už to máme za sebou.

První DEFEKT – Honzík píchá zadní kolo a my jsme zrovna dost vepředu a neslyšíme ho volat. Po chvíli čekání se vracíme asi 3 km. Cestou zpět nacházím na zemi malou lesklou stříbřitou věc (jakoby matku), která tam asi neleží dlouho a mohla by případně být naše. Ukazuje se, že je z Hančina předního kola a hledáme ještě osičku s páčkou. Hance by každou chvíli mohlo odpadnout přední kolo. Jedeme po třech paralelních cestách. Po cca 2 km osičku jako zázrakem v písku nacházíme.

Jak říká Pléšova babička: „Čert sere na jednu hromadu“.

V šíleném vedru pokračujeme tou šílenou cestou… Je hrbolatá, až se mi z toho samo brečí. Dostávám menší hysterický záchvat, fakt už to tu nejde vydržet. Po chvíli to přejde a jedeme dál. Tohle je horší než noční cesta přes Kyjev a ještě horší než útok krvelačných komárů.

Konečně po straně vidíme dovolenkáře s auty, to znamená, že civilizace nemůže být daleko. U jedněch se zastavíme a poblíž se koupeme. Honza vyzvídá, jak je to daleko do nejbližší vesnice, a chce koupit vodu. Dostáváme ji zadarmo. Necháváme jim tam za odměnu z našich zásob dvě Tatranky. Do další vesnice to mají být 3 km. Nakonec je to kilometrů pět, místní teda odhad moc nemají, ale to už nevadí. Strelka je za námi!

Vesnice vypadá z kraje dost neutěšeně. Po chvíli nacházíme obchod. Jsme zpocení, špinaví a dost vyřízení z té rychlé jízdy šíleným horkem. Sotva popadáme dech, usedáme na betonovou zem. Místní jsou ale zvědaví a chtějí konverzovat.

Dává se s námi do řeči mladík jménem Serjoža (cca 20-25 let). Celé to sleduje o něco starší chlapík (cca 35-40 let).

Serjoža se vyptává na kdeco. Je lehce opilý a Hanička mu učarovala. Nejdříve nám nese ochutnat ukrajinské pivo. V našem stavu to není to, co úplně oceníme. Oba kouří, z čehož se mi v tu chvíli dost zvedá žaludek. Přesouvám se dovnitř obchůdku, kde je funkční větrák. Tam si však slečna vzápětí také zapaluje. Kupujeme chleba, sýr, vodu a nakonec taky zmrzlinu. Pánové nás pouštějí sednout s jídlem ke stolu. Obědváme. Sergej nás ale moc nenechá najíst a neustále se na něco vyptává. Líbí se mu Hanka a má milión otázek. Začíná být dost dotěrný. Hrajeme naši oblíbenou hru na sestry a opět má úspěch. Ne, opravdu nepustím svou mladší sestru se s ním koupat v moři. Ne, opravdu nechceme přespat a několik dní zůstat. Honza jen němě přihlíží, jak bojujeme se Serjožovou dotěrností.

Nakonec po nás chce Serjoža adresu. Po chvíli váhání mu na papírek píšeme smyšlenou adresu, a chce i telefon, a chce i email, přesto, že netuší, co je to zavináč. Sám nám svoji také na kousek papírku píše. Škoda, že jsme si ho nevyfotili, ale ptal se na takové věci, že jsme před ním foťák radši ani nevytahovali. Jakou máte mzdu? Kolik jste si s sebou vyměnili peněz? Ukažte, jak vypadá váš pas. Ve finále chce Serjoža po Honzovi, aby mu na památku daroval jeho nůž. Honza odmítá a Serjoža se diví. Říkám mu, že bychom si neměli čím krájet chleba. Prý by nám dal jiný nůž.

Trochu odpočatí jedeme dál. Cesta je stále nic moc, ale už jsme alespoň v civilizaci. Zdá se, že jsme u konce Strelky. Silnice se asfaltu stále nepodobá. Tentokrát je to ale štěrk plný prachu. Opět zabočujeme k moři a koupeme se. Je tu dost lidí, takže tentokrát si oblékáme i plavky. Honza se válí v mušlové drti a sluní se.

Vyrážíme dál po štěrkové cestě, míjíme jakousi pevnost a zjišťujeme, že Maksova mapa není na místní poměry dostatečně podrobná.

KONEČNĚ A-S-F-A-L-T!!! Člověk by neřekl, co všechno mu udělá radost… Začátek asfaltové cesty si fotíme jako VELIKÝ okamžik. (Poznámka editora: plurál majestátikus.) (Poznámka autora k poznámce editora: My dvě, jsme teda ASFALT za VELIKÝ okamžik rozhodně považovaly! Dobrá, foťák jsem v ruce držela jen já…). Vychutnáváme si relativně rovný povrch a jedeme ještě asi 30 km. Je dost provoz. Do městečka Primorskoe dorážíme dost zničení a hodnou chvíli nám trvá, než poprvé objevíme místní systém ubytovacích služeb. Na nádraží nebo jiném frekventovaném místě postávají/posedávají lidi a nabízejí ubytování. Většinou zastupují více lidí a střídají se. Stačí přijít, říct, co potřebujeme, a oni už něco vymyslí.

Na jednu noc a navíc s kolama nás nikde moc nechtějí, to se jim nevyplatí. Nakonec nás paní vede do penzionu, kde ještě v poledne měli jeden pokoj volný. Obyčejně ho pronajímají za 25 dolarů. Koukáme na něj a líbí se nám, slečny, co ho provozují, nás tam ale nechtějí, že jim to přidělá práci. Říkáme, že nepotřebujeme povlečení a že zaplatíme i 30 dolarů. Slečny se stále tváří dost nenadšeně. Nakonec je paní umluví, dokonce ani provizi si od nich za tyto dohozené klienty nevezme.

Takže bydlíme u Ludvíka, což je tatínek těch váhavých slečen. Ten už se se vším obrací spíš na Honzu. Platíme 30 dolarů, ale jsme za pokojík dost rádi. Sice jim neteče studená voda, neboť kvůli nedostatku vody ji přes noc ve městě vypínají, ale nám to nevadí. (Poznámka editora: Kvůli nedostatku vody je voda na dvě směny. Půl města ji má přes den od pěti do pěti, druhá půlka přes noc.) (Poznámka autora k poznámce editora: Mně to Ludvík říkal jinak, ale možná pak Honzovi v chlapské debatě vyjevil ženám utajněnou informaci.) V teplé vodě ohřáté přes den na střeše penziónu se sprchujeme a jsou z nás zase lidi. Dokonce s Haničkou oblékáme šaty. Rozhodně si zasloužíme večeři v arménské restauraci. Dáváme si šašlík, Hanka a Honza ochutnávají místní pivo. V pokoji jsou opět komáři, ale oproti Strelce jich je maličko, takže dost zničeně usínáme a ani si jich nevšímáme.

Čtvrtek 4. srpna 2005, den sedmý

Budík nám zvoní v 8:30, ale ani Hanička nechce vstávat. V našem pronajatém pokojíčku je trochu vedro. Kolem osmé nám sem vlezla malá zvědavá holčička a v úžasu pozorovala kola, helmy, brašny a náš ostatní nepořádek. Když si všimla, že na ní koukám, lekla se a utekla.

Po stěnách sedí nažraní komáři, ale raději je nezabíjíme, nechceme to tu Ludvíkovi vymalovat krví.

Vysíláme muže na trh – rajčata a hrušky pro Haničku, broskve pro mě. Meloun se teď ráno moc nehodí. Honzík vše šikovně přináší.

Přes hodinu snídáme na dvorku pod slunečníkem. Pijeme litry čaje a jsme děsně líní. Pořádáme prasklé paštiky, dojídáme sýr, pořádáme rajčata, papriky, broskve, hrušky… Popíjíme čaj, kakao, ledový čaj TANG. Idylka. Po dvoře se plouží prý „hlídací“ pes. Stará tlustá fena dobrmana.

Dělá se opět pěkné vedro.

Honza vymývá z brašen rozlitý džus, my hrabošíme. Honza lepí duši.

12:30 – Honza se sprchuje a věcí je stále plný pokoj…

13:30 – konečně vyrážíme z penzionu. Po rušné asfaltce do Feodosie. Auta jezdí blízko a rychle. Je šílený vedro.

Cestou míjíme divné stavby pobřežního-plážového stylu – restaurace jako hrad apod., smradlavé jezírko, divné domy, velblouda, se kterým je možné se vyfotit… Ptáme se na cestu k muzeu, v domnění, že jsem již ve Feodosii. Ne ne, to musíte ještě kus.

Ve Feodosii nás domorodci posílají směrem k nábřeží. V knihkupectví Honza uvážlivě vybírá mapy a nakonec tři kupujeme. Kdyby náhodou někdo z kamarádů chtěl taky na Krym. Kupujeme i izolepu, abychom ji podlepili (což Honza později ve volných chvílích skutečně udělá). Za odměnu dostáváme i malého kapesního průvodce Feodosií, o kterém si Honza původně myslí, že to jsou kupóny na slevy do místních obchodů.

Sjíždíme k nábřeží a projíždíme pěší zónu, taková místní promenáda s obchody. Všude je plno lidí a Hanička sejmula kolem první chodkyni…:o) Všude mají neskutečné cetky, mušle, šátky, prodávají zájezdy a výlety, pletou copánky… Ale nikde žádný stánek s ovocem a zeleninou.

Nacházíme muzeum Ajvazovského. Pan ochranka nám zakazuje stavět si kolo před muzeum, poodcházíme tedy k nedalekým lavičkám. Na lavičce se roztahují jiní turisté, takže obědváme chleba s paštikou jako socky na zemi opření o jakousi budku.

Poté si na etapy prohlížíme galerii. Je tam spousta obrazů lodí a moře a autoportréty. Využíváme i záchody. Z dálky sice vypadají pěkně, ale zblízka jsou dost hrozivé. Už si ale pomalu zvykáme.

Dáváme si zmrzlinu. Jako nejlepší chuť vyhlašujeme „plombir“, což je asi něco jako vanilka (doslovný překlad později nalezený ve slovníku je „smetanová zmrzlina“).

Míjejí nás dva baťůžkáři, první, které za tuto cestu vidíme (také jsme poprvé v civilizaci…). Asi mají na batohu láhev od Mattonky, že by Češi???

16:30 – sedíme před muzeem a nejsme schopni se hýbat. Máme líný den. Hanička má na sandálech žraloka skoro po celé podrážce, ale nevíme, jak se řekne rusky chemopren.

Objevuje se paní, která potřebuje do budky, o kterou máme opřená kola. Je nepříjemná jako ostatně hodně lidí, které ještě potkáme. Dost lidí jsou tu nepříjemný ksichty, jedni z nich nám zasedávají vyhlídnutou lavičku.

17:00 – zvedáme se z ukořistěné lavičky.Jedem k nádraží zjistit, jestli by nešly vyměnit naše jízdenky. V informacích je tradičně velmi nepříjemná slečna, navíc nás naprosto drsně předbíhá nějaká babuška, které říkáme, že tam taky čekáme ve frontě. No a co? Já si jdu koupit lístek. Grrr… Slečna nás otráveně posílá k pokladnám, kde je mraky lidí a šílený vedro. Tady teda čekat nebudeme, zkusíme to vyměnit později v Jaltě.

Opodál u sochy Lenina opět ženy sedí na stoličkách a nabízejí ubytování.

17:45 – kupujeme vodu a sok a vyrážíme směr Sudak, přes Koktebel. Jako první bychom chtěli projet vesničku Vinogradnoe.

Stařenka, které se Honza ptá na cestu, ho asi špatně pochopila. Buď nás totiž poslala zkratkou, kterou znají jen místní, nebo nás poslala k vinohradům. Každopádně tlačíme kola do smrtelného kopce. S Haničkou vyvíjíme systém vedení/tlačení kol ve dvou. Sice se musíme pro to druhé kolo pokaždé vrátit, ale aspoň se tak nenadřeme.

Výhled na Feodosii je z vršku nádherný, pocit nám ale kazí to, že nevíme kam dál, a vypadá to, že jsme ten kopec vytlačili úplně zbytečně. Ptáme se lidí v autě a skutečně, musíme ten kopec sjet zpátky dolů… Auto nás vede po kamenité cestě. Najíždíme zpátky na asfaltku a na křižovatce nás posílají po správné silnici směrem na Vinogradnoe a dál na Koktebel a na Sudak.

Šlapeme do dalšího kopce. Začíná se trochu stmívat a navíc Honza zjišťuje, že má prázdnou zadní duši… Dvě hodiny se pokouší to spravit. Vychází najevo, že naše jediná pumpička je rozbitá a tu rezervní s sebou vůbec nemáme. Opět přichází ke slovu Pléšova babička a „Čert sere na jednu hromadu“.

My mezitím ve stráni stavíme stan a zakládáme bydlení. Moc jsme toho dneska neujeli. Večeříme špagety s pestem, myjeme se nasucho vlhčenými ubrousky, pojídáme mandlovou čokoládu a popíjíme Ferdu.

22:35 - za řevu cikád a hluku aut ze silnice usínáme pod hvězdnatou oblohou. Ani komáři tu nejsou. Konečně je trochu chladněji, dokonce i padá rosa. Na spacák to ale stále ještě není, opět spíme jen pod prostěradlem.

Pátek 5. srpna 2005, den osmý aneb Den vlka

Vstáváme před šestou. Honzu je dost těžké vykopat ze spacáku, a to nemá ještě ani napumpované kolo.

Sice máme za sebou první noc v ponožkách, ale odvolávám své večerní prohlášení, že máme před sebou nejchladnější noc. Jsme spaření jako vždy a pěkně lepíme… (Poznámka editora: Což ovšem nic neříká o tom, jestli to byla nejchladnější noc nebo ne…:o)

Přes noc padla dost rosa, ovšem byla to naše PRVNÍ NOC BEZ KOMÁRŮ!!!

Honza odjíždí na Hančině kole se svým zadním kolem v podpaží k nedaleké pumpě dofouknout duši. Plus vyhodit odpadky a nabrat vodu. Vrací se brzy, bez vody a bez odpadků. Na pumpě navíc nefungoval kompresor, tak musel jet až do garáže. Kolo má naštěstí nafouklé.

Snídáme čokoládové müsli.

Vesnice poblíž, do které jsme večer nedojeli, je ono vytoužené Vinogradnoe, které jsme včera hledali na vinohradech…

8:15 – balíme stan. Naše hrabošení se moc nezrychluje, spíš naopak… Trochu se zatahuje a fouká větřík. Hurá.

8:35 – jsme připraveni vyrazit.

8:36 –zjišťuji píchlé pření kolo. Honza mi ho lepí. Ztrácíme (JÁ ztrácím) přední kroužek a čepičku, ale prý se bez nich obejdeme (tatínek pak po návratů loví z hlubin své dílny nové).

8:54 – vyrážíme.

Jedeme přes původně plánované Vinogradnoe. Odbočujeme vlevo k lesní cestě, že pojedeme zkratkou. Narážíme na pramen, kde berou vodu i místní. Zřejmě je to jediný pramen ve vsi.

Poznatek: Na Ukrajině nosí vodu muži. Teda vozí, většinou v autech… Dobíráme do plna, to se nám dobře pojede do kopce…

Doteď si nás psi moc nevšímali, ve Vinogradnom po Honzovi poprvé ňafe takovej prcek. Ale docela rychle to vzdává, nás si už nevšímá. Za vesnicí se přes cestu plazí dost velikej had. Řekněme 7 cm v průměru a metr dlouhej, připadá mi obrovskej. (Poznámka editora: Ještě, že v Metrologickém institutu pracují jiní borci...:o)

Jedeme okolo další pumpy, kde opět nemají kompresor. Zato tam mají hejno hus na místě, kde mají vystupovat pasažéři. Fotím ceduli i s hejnem.

Koktebel – další přímořské letovisko s nábřežím plným stánků a lidí. Má tu být vyhlášená nudapláž, na kterou jezdili bohémové z Petrohradu. Projíždíme parkem, přes závoru kolem nějaké továrny, kolem obrovského hotelu, a nacházíme jen placené pláže, nic jiného ani nehledáme. Všude je plno lidí, vracíme se k silnici a radši zajdeme na trh.

Parkujeme kola v malém parčíku, pod borovicema. Honza hlídá, lepí mapu a my jdeme na trh. Kupujeme půlku melouna, broskve, papriky a okurky nakládačky. Pak ještě v pekárně chleba a sladké buločky. V Honzíkovi mizí pět buloček, přišly mu k chuti. Šel hledat nějaké maso, ale nenašel nic vhodného.

Přibližně v poledne tedy obědváme jen ovoce a vyrážíme do hor, směr Sudak a Novij Svet. Naše obědové místo pod borovicemi bylo sice pěkné (jen se kolem válely nějaké staré ohlodané kosti), ale při odjezdu zjišťuji, že jsem si do vlasů nabrala celkem slušnou dávku smůly. Přemýšlíme, co s tím budeme dělat? Honza navrhuje posypat pískem a vyčesat. Já bych to možná raději vymyla nějakým benzínem. Nakonec to necháme zaschnout a ono se to během několika příštích dnů vydrolí samo. (Poznámka editora: Přesně podle prvního doporučení.)

Motto: „I když jsi hodně špinavý, vždycky můžeš být ještě víc“.

Cesta do Sudaku je DOST DO KOPCE. Mísí se na nás pot a repelent ještě ze včerejška, další vrstva opalovacího krému a prach z cesty.

Dává se do deště. Schováváme kola pod strom a držíme nad nima a nad sebou igelit. I tak dost mokneme.

Potkáváme dva postarší chlapíky, co táhnou a tlačí vozík. Jeden z nich jde bos. Prý to jsou místní turisti. Vyrazili pěšky z Feodosie do Sudaku. Říkají Honzovi, že dál už je to po rovince. Bohužel, ono „plochoe“ neznamená, že to je dál placatý…

Mokneme podruhé, potřetí, počtvrté… Kraťasy jsou durch až na kůži, stejně tak naše sedla. Hanička prohlašuje tento den za DEN VLKA. Honza se diví. Konečně sjíždíme s kopce! Ale za nápisem obrovskými písmeny Solněčnaja Dolina se cesta zvedá opět nahoru. Zde také vidíme první stopaře.

Poslední sjezd, supr hory, po dešti krásně zelené vinohrady. Najednou je silnice zavalená kamením a hlínou a teče přes ni spoustu špinavé vody. Prudký déšť to vše naplavil na silnici.

Jsme jako čuňata a Hanička má záda skoro jako tatínek z Obecné školy. A to jsme si tak libovali, že nám déšť umyl kola a špínu ze Strelky…

Ovšem VŽDYCKY MUŽE BÝT HŮŘ! Píchám. Dnes již podruhé (ten čert, co sere na tu jednu hromadu?). Tentokrát zadní kolo. Ve vodě plné bahna to hlasitě syčí. Honza opět lepí, Hanka chystá chleby k obědu, já fotím. Okolo jsou krásně zelené vinohrady. Bojíme se ale, aby nezačlo zase pršet.

16:00 – obědváme chleba s lovečákem a s paprikou.

Už snad zase začíná krápat nebo co??? Ujedeme tomu někdy nebo se to motá nad námi? Se to tu v horách nějak zaseklo…

Potkáváme cyklisty s brašnami – ruští cyklisté z Moskvy. Jedou naši trasu opačným směrem. Vyjeli z Jevpatorie, což je odtud cca 400 km, tam my asi naším tempem nedojedeme. Úplně první cyklisty s brašnami jsme potkali už po naší první noci v civilizaci, mezi Primorskym a Feodosií. Byla to slečna a kluk. Od té doby jsme jinou ženu-cyklistku už neviděli.

Projíždíme vesnici Šebetovka a do Sudaku dojíždíme o den později, než jsme původně plánovali. Na divné křižovatce před městem mi odlítlý kámen od auta ustřeluje odrazku na předním kole. U pumpy mají funkční kompresor, hurá! Fotím zatím stavby pod námi.

Projet Sudakem je dost horor. Všude na silnici je plno vody a bahna. Jsme JEŠTĚ ŠPINAVĚJŠÍ!!! K pevnosti dojíždíme jako opravdová prasata. Aspoň že už neprší.

Honza a Hanka se vysilují prohlídkou pevnosti. Brána je až na druhém konci pevnosti, takže to musejí celé obejít. Prý tam staví stanovou vesnici a bude tam nějaká paráda. Já zatím dopisuji deník a suším igelit.

Hanička: „Se nedivim, že tu je všude takovej bordel. Můžou si za to sami“.

Odpadkový koš je na Ukrajině vzácností. Když už, tak mají papírová krabice před obchodem. Zato zde, v pevnosti v Sudaku, jich bylo plno, dokonce ty zelené, co u nás – s obrázkem pána, co něco háže do koše.

19:00 – přesouváme se na pláž. Ještě je teplo a my se už opravdu potřebujeme umýt. Původně jsem se bála, že mě po té slané vodě bude svědit celé tělo a bude to nepříjemné. Nakonec jsme ale za slanou vodu rádi. I ten tenký film mořské soli po těle je pořád lepší než ta děsná směsice potu, repelentu, opalovacího krému a prachu.

Převlíkáme se na promenádě. Opět jsme atrakcí a lidi na nás zírají. Ruské a ukrajinské slečinky sice chodí po ulicích skoro nahé, v úplně kraťounkých sukních a s obrovskými výstřihy, ani jednou jsme ale neviděli nikoho opalovat se nahoře bez. Ani se převlíkat přímo na pláži. A navíc bez ručníku…. Je nám to jedno, ať si zíraj…

Po osmé se suneme hledat bydlení směrem na Novij Svet. S Honzou se lehce dohaduji o stylu řazení při jízdě do kopce.

U výjezdu ze Sudaku nabíráme vodu. Lidé z domku nám sice tvrdí, že to je „technická voda“, ale my jinou nemáme. Dáme do ní jód. Pán je natolik nadšen setkáním s Čechy, že se rozhodl věnovat nám nějaké odznáčky, které mají historickou hodnotu, protože dneska už je nikde neseženete. Dlouho mu to trvá a vybírá odznáček Jalty, Sudaku a Lenina. Jsem jako na trní, protože se stmívá a my musíme najít bydlení. Nakonec mi ještě zpívá nějakou ruskou pionýrskou písničku, takže se musím vzdálit trochu nezdvořile, ale my fakt už musíme jet. Hanička nechce jet potmě, ale ještě kus popojet musíme. Jedeme serpentýnama a nakonec nacházíme takovej plácek ve stráni, který se později ukazuje být místní toaletou… Rveme kola klečí nahoru a zakládáme bydlení. Podkládáme stan igelitem a večeříme rýži s červenou omáčkou na špagety.

Stan je trochu s kopce, ale spí se báječně. I ty cikády trochu zmlkly.

Sobota 6. srpna 2005, den devátý

Dnes nás Hanička vykopala již v 6:45. Řekli jsme si, že do 8:00 jedem. No, nepodařilo se nám to, vyrážíme v 8:40, směr Novij Svět.

Útesy jsou prima, ale lidí a lidí… Hlava na hlavě, lehátko vedle lehátka, až k hranici vody. Vlny jim šplouchají na nohy. A to všechno už v 9:00 ráno. Na útesy se šplhat nebudeme, nemáme na to dost času. Jdeme jen kousek podél moře a potkáváme dva chlapy – jeden vede opici, co vypadá jako pes a sotva plete nohama. Druhý má okolo krku hada a na rameně mu sedí leguán (nebo malý krokodýl?) a ten má tlamu omotanou izolepu…

Po krátké prohlídce promenády se vracíme do Sudaku. (Poznámka editora: Cesta na Novij Svet je jenom taková slepá zajížďka.)

Včerejší bahno? Vždycky může být hůř… Včerejší bahno uschnulo do drobného prášku a my jsme opět jako prasata, navíc ten prach musíme dýchat. Kdykoli nás míjí nějaké auto, zvedne se oblak prachu, který nám lítá do nosu, do očí, do pusy, všude… Navíc je opět děsné vedro, takže se pěkně potíme, aby se na nás prach líp lepil.

Hledáme autobusové nádraží a koukáme po náklaďáku, který by nás odvezl do Alušty.

Jízdenka Sudak-Alušta stojí 18 hřiven. Autobus by nám prý kola vzal, ale dnes žádný autobus nejede. Dva dnešní spoje zajišťuje jen maršrutka. V informacích opět protivnej ksicht a absolutní nechápavost vůči cizincům. Předstírání, že mi nerozumí…

Na nádraží se rojí „taxikáři“, kteří nabízejí svoje auto. Jeden nám nabízí odvoz. Do Alušty? I s kolama? A vejdou se tři kola do Volgy? Nevíme, nikdy jsme to nezkoušeli. Za odvoz chce 200 hřiven. Tak to ne, to radši pošlapeme.

Sedáme na kola a v horku vyrážíme opět do hor. Kousek za Sudakem dáváme pauzu na odpočívadle před domkem s nápisem „Armenskaja kuchnja“.

Hanička: „Je pravda, že my si na ty pauzy vyberem dycky takový ekl místo…včera ty kosti… sedět tu v těch švestkách…“

Kopec je lepší než včera, ale i tak je to dost děs. Je V-E-D-R-O!

Projíždíme Veseljoe, bereme vodu a další kopec…:o( Sjezd na Morskoe je fajn. Další pláž, plno lidí, stánky… Nejdříve parkujeme u promenády a jdeme nakupovat. Honza si mezitím čistí řetěz. Po nákupu se přesouváme opodál do takového kachličkovaného místa, kde sedí místní, co nabízejí ubytování. Místo se později odpoledne ukazuje býti autobusovou zastávkou. Je nám to jedno, je to naše dnešní základna.

Obědváme v budce zas jako socky - masové taštičky, brijošky se zelím a buchty s mákem (nemletým) a s višněma. Mňam. Kupujeme taky rajčata a žlutého melouna.

Moře je zde špinavější a hlubší. Na Strelce sice byli komáři, ale moře tam bylo hezčí. Taky tam nebyli žadný lidi…:o)

Kousek dál po cestě stojí pán s velbloudem. Turisti se u něj fotí. A to nejsme ještě v té pořádné civilizaci, kde se fakt fotěj s kde čím… Velbloud má kroužek v nose a vypadá dost zničeně. Jak si tak sedí na patách, má moc pěkně poskládané nohy, ale neodvažuji se ho vyfotit, chlap by chtěl určitě peníze. Hanička: „Jsme chtěli pauzu na pláži, hmm, tak ji zas máme na autobusový zastávce“.

V autobusové budce nakonec trávíme přes 4 hodiny největšího poledního žáru. Z budky pozorujeme místní dění. Procházejí dva cyklisté, ale kola jen vedou. Vidíme další baťůžkáře-stopaře, mluví mezi sebou anglicky, ale část z nich má německý přízvuk a část ruský. S houstnoucí civilizací baťůžkáři přibývají. Propuká mi vyrážka od sluníčka. Ve výstřihu a na rukách. Včerejší vyrážka na břiše ale asi ze sluníčka nebude. No to mi ke smůle ve vlasech ještě chybělo. Honza nám všem čistí řetězy kol. Aplikuje „olej do náročných podmínek“. Tak to je správně.

Sedíme nad mapou a přemýšlíme, jestli vůbec dojedeme do Jalty… Je to ještě dost daleko. A když jo, kam pak? A trolejbusem do Simferopolu?

Honza na podlaze zastávky opět usíná.

Je tu všude dost psů-bezdomovců (bezdomnie sobaki), ale vypadají, narozdíl od Rumunska, dost mírumilovně.

Klára: „Na tý silnici se dost nadýcháme smradů z aut. Místo abysme byli někde v lese…“

16:40 – opouštíme náš dočasný autobusový přístřešek. Jedeme podél pobřeží dál přes Privetnoe. Dáme si zase několik výstupů od moře z nuly do výšky 300-500 metrů. Většinu cesty kola vedeme, už nemůžeme.

V horách potkáváme další dva cyklisty – překvapivě opět celkem staršího věku. V jednom kopci pořádáme Fit tyčky a Studentskou pečeť, doufaje, že nám dodají chybějící energii.

Ještě, že tu nejsou komáři!!! To vědomě dost oceňujeme.

Před posledním sjezdem nasazujeme blikačky, už se zase začíná trochu stmívat. Poslední sešup s kopce byl 5 km dlouhý! Ruce nás pěkně od brzd bolí. Tření nám zahřálo ráfky, Honza nás upozorňuje na fyziku v praxi.

V Rybačje se cesta okamžitě mění na promenádu. Všude je opět plno lidí, aut a večerním chládkem probuzených psů.

Dáváme si šaurmu a čeburjak. Je už úplná tma a na kopci bliká maják. Opět se nám nepodařilo zabydlet se za světla.

Jdeme hledat bydlení směrem k majáku. Zase nám to trvá. Nakonec nedojdeme až pod maják, ale spíme na odbočce v půlce kopce. Stavíme stan na rovné ploše, zamykáme kola a chystáme se ke spánku. Nicméně nám je divné, proč každou chvíli přijede auto, zasvítí na nás a zase odjede. Důvod se dozvíme ráno.

Před 23:00 usínáme.

Neděle 7. srpna 2005, den desátý

6:30 – na nedalekém elektrickém sloupu kráká havran jako blázen a budí nás. Vstáváme a už takhle brzy ráno je vedro jako blázen.

Snídáme ovesnou kaši a přidáváme si do ní rozinky. Místo k snídani zase jako vyšité. Okolo jezdí auta a AIDS se tu všude válí na ulici. Hančina maminka měla pravdu.

Když se totiž u Haničky doma dozvěděli, kterou destinaci jsme si letos vybrali jako cíl naší dovolené, varovala maminka v dobré vůli Haničku: „Ale dávejte si pozor, na Krymu je hodně AIDS“. Načež jí drzá dcera Hanička odpověděla: „Jo, ten se tam válí všude na ulici“.

No a na tuto hlášku vzpomínáme u snídaně na místě, jehož rozměr jsme netušili, když jsme to zde večer zapíchli.

Předchozí večer bylo už příliš pozdě hledat nějaké lepší místo v tak živém letovisku. Na pláži se spát nedalo a kromě pláže jsou u moře všude jen útesy. Museli jsme za město a tohle byl jedinej rovnej plácek široko daleko pod majákem.

Až s rozedněním ale zjišťujeme:

a) že jsme strávili noc vedle hřbitova,

b) že hřbitov a jeho okolí je místem dostaveníček všech místních mladejch, co mají auto a potřebujou klidný a odlehlý místo na dovádění,

c) že místní mají zodpovědný přístup k sexu.

Takže při naší ranní snídani jen tak koukáme kolem a je nám jasné, že AIDS se tu fakt všude válí na ulici. Snídáme totiž v závějích použitých prezervativů… Studujeme mapu a těšíme se na vodopády. Jen abysme tam nemuseli šlapat, chceme se svézt.

8:30 – vyrážíme směr vodopád Džur-Džur. Jedeme přes vesnici Malorečenskoe do vesnice Solnečnogorskoe.

9:00 – brzdíme na „krátké“ vykoupání. Pokračujeme až v 10:30…:o)

Během koupací pauzy kupujeme v místním klimatizovaném obchůdku chleba, džus a párky na večer k bramborové kaši. Také kupujeme dva višňové dezerty Čudo, které Honzíkovi moc zachutnají. Jsou to takové pribiňáčkové krémy. Pán, co stojí ve frontě za námi, se ptá, odkud jsme , jestli jsme Poláci. Hrdě přiznáváme češství.

Převlíkáme se za obchůdkem u zídky, opět budíme pozornost. Střídáme se v moři.

10:30 – vyrážíme k vodopádům. Cesta se táhne do mírného, ale dlouhého kopce… Je úplně nejhorší vedro a na cestě nejsou žádné stromy, jen občas nějaký keř. Po 4 km to vzdáváme a zastavujeme jakž takž ve stínu. Před námi se stále táhne nekonečný kopec. Dohadujeme se, že vodopády asi uvidí jen část výpravy, která si k nim dostopuje, tedy já a Hanka. Honza zatím pohlídá kola.

Zkoušíme stopovat a skutečně, po 15 minutách zastavuje taková malá dodávka, která nás vezme všechny a dokonce se tam vejdou i všechna kola!!! Chvíli smlouváme cenu a nakonec nás bere za 20 hřiven.

Dodávka se rozjíždí a my nevěříme svým očím – ZAPLATILI JSME SI CESTU S KOPCE!!! Cesta se po pár stovkách metrů přehupuje a vede s kopce! To ale znamená, že to pro nás bude zpátky zase do kopce! No to je smůla. Budeme muset zase někoho ukecat, aby nás svezl.

Přijíždíme do vesnice Generalskoe, které je teprve výchozím bodem k výletu k vodopádu. Vystupujeme u rozestavěného baráku, kde se pár chlapíků diví, že jsme Češi a že jedeme na kole. Nicméně jsou zvědaví celkem mile, ne jako Serjoža.

Necháváme si vysvětlit, že ten prach, co se zvedá mezí stromy v protějším kopci, naznačuje cestu k vodopádu. Přemýšlíme, co s našema miláčkama.

Po chvíli rozmýšlení na prudkém slunci prosíme chlapíky, zda bychom si kola mohli nechat u nich v garáži. Souhlasí a pomáhají nám tam kola přes staveniště dovést. Pan stavbyvedoucí dokonce přináší klíč a garáž zamyká. Bereme si foťáky, peníze, doklady a vodu. Zbytek tam necháváme a doufáme, že tam kola po návratu najdeme.

Vyrážíme k vodopádu. Je to ještě dost daleko, do kopce a cesta je plná prachu. Míjejí nás Kamazy naložené lidma, kteří jsou líní tam dojít. Auta šíleně víří ten prach, jde se dost špatně. Svezení by nás stálo 15 hřiven nahoru a 10 hřiven dolů, ale už jsme se dneska vozili dost.

Asi 500 m před vodopádem platíme VSTUPNÉ. Žádáme alespoň studentskou slevu. Důsledně chtějí vidět studentské kartičky, ale platíme jen polovinu, 3 hřivny. Jsme překvapeni, na každém kroku je zde odpadkový koš! Dokonce je co chvíli vyprazdňují. A je tu všude čisto. No, aspoň za něco to vstupné platíme. Podél pěšiny je opět plno stánku s různýma blbostm a opět několik atrakcí, s kterými se lidi můžou vyfotit – vycpaná zvířata (lev, tygr…), pomocí žebříku se lze vyfotit na stromě, v kostýmech… A Rusové se fotí a fotí, my jen žasneme.

Jak se blížíme k vodopádu, je cítit zvětšující se chládek. Balzám po tolika dnech vedra… Jsme na Krymu poprvé v lese!

Nevěřícně zíráme na pantoflíčky a podpatky některých turistek… A jak se nakrucují, když je jejich doprovod fotí. Úplné modelky, taky bychom si takové grify měli osvojit.

Přes Honzův pesimismus, že na takové malé říčce nemůže být pořádný vodopád, nás Džur-Džur mile překvapuje. Ani lidí není tolik, kolik vypadalo, že sem míří. A čeká nás další dobrá zpráva – ve vodopádu se dá koupat! Ruské dívky se v plavkách prsí do aparátů a my váhavě přešlapujeme v ledové vodě. Hanička s sebou nemá sandály, protože ji chtěly už ve Feodosii opustit a podstoupily zákrok kobercovkou. Od té doby jede v teniskách. Takže do vody musí úplně bosa. Honza se osměluje první a vrhá se do proudu vodopádu. Váhavě namáčím končetiny a střídavě vyskakuji, aby mi neumrzly nohy. Rychle pořizujeme ilustrační foto a utíkáme pryč.

Kousek dál po proudu pod stánkem s dřevěnými suvenýry zakládáme piknik. Opět jsme terčem udivených a znechucených pohledů. Na takovém frekventovaném místě… Nevšímáme si jich a na ostrůvku z kamínků v klidu obědváme. Honza dokonce nachází něco jako dřevěná sedátka.

Obědváme chleba se salámem a já po několika letech jím rajče bez následků a bez pusy plné puchýřů. Honza si pere v potoce oblečení.

Balíme si vzorně naše odpadky s sebou a vracíme se zpět na prašnou cestu plnou Kamazů, do žáru poledního slunce.

Obcházíme zamčený domek a po chvíli se objevují dělníci. Naše kola jsou stále vzorně zavřena v garáži a nikdo se jich ani nedotkl. Nabíráme do všech lahví vodu a posloucháme nářky stavebního dělníka o tom, jak je Ukrajina strašná země a že přijede pracovat k nám, že u nás se bude mít dobře. Odjíždíme. S Haničkou prskáme a chceme jet vozem, ale Honza nás despoticky žene šlapat, se slovy, že to zas tak moc s kopce nebylo, tudíž teď to nebude do kopce. Nevěříme mu.

Prskáme a šlapeme. A fakt. Kopec se zdál mnohem horší, než ve skutečnosti je. Zpět do vesnice Solnečnogorskoe se vracíme celkem v pohodě. Nejhorší část byla ta úplně první, kde jsme to vzdali.

Cestou dole ve vesnici vidíme autobus s nápisem „Kobera Dubňany“. Že by Češi? Autobus ale měl ukrajinskou značku, takže to spíš vypadá, že jezdí tady, jenom je nepřestříkaný. Takových vozidel tu jezdí spousta, nechávají je s původními nápisy, přestříkání je asi drahé. (Poznámka editora: A nepřináší žádnou přidanou hodnotu.) Nejvíc tu jezdí maršrutky s německými nápisy.

U moře dáváme před cestou ještě jedno „rychlé vykoupání“, neboť Honza nás žene do Alušty na kole, žádné vození. Převlíkáme se na našem oblíbeném místečku za obchodem a náš převlíkací ceremoniál opět budí patřičné pohoršení okolních ženščin a pozornost okolních chlapíků.

Míříme do Alušty a cesta je opět kopcovitá až hornatá. Do Alušty dojíždíme za světla a na prvním kruhovém objezdu nám babuška radí, kde se nabízí ubytování, že máme říct, že nechceme bydlet blízko moře (což je dražší) a že cena bývá tak 12 baksů (dolarů) za osobu.

Míříme k nádraží, ale kousek za kruhovým objezdem vidíme první stolek. Nejsme úspěšní. Nacházíme se na sídlišti a místním panelákovým hospodyňkám se nevyplatí někoho ubytovat na 1-2 noci, mají radši turisty na 1-2 týdny. Paní nám radí, že ubytování na jednu noc nabízejí na nádraží.

Jedeme dál a zapínáme blikačky. Ještě před nádražím brzdíme u postaršího chlapíka se stolkem a telefonem. Sdělujeme mu naše požadavky – 2 noci, místo na kola, moře ani povlečení „ne nužno“, ale chceme sprchu. Nabízí nám ňákou důchodkyni, měli bychom v jejím bytě oddělený pokoj za 20 USD. Ne, my chceme bydlet za 10 USD na noc, všichni! To je přeci normální cena, tak jsme přeci bydleli až doteď, lžu jako když tiskne.

Po chvíli přemýšlení nabízí svou zahradu, že si tam můžeme postavit stan a je tam zahradní sprcha. Potřebujete teplou vodu? Ne, klidně studenou, ale sprchu! A cena? No, těch 10 baksů za noc, jak jste říkali, že spíte… Ale to spíme v pokoji s koupelnou! Domlouváme se na 15 dolarech za všechny tři lidi a za obě dvě noci. Stává se ze mě úplný obchodník…:o)

Tvoří se za námi fronta, chlapík má honičku, volá na všechny strany, je to úplný manažer-amatér. My čekáme na jeho manželku, že nás k nim dovede. Přibrzďuje auto s brněnskou SPZ a my potkáváme PRVNÍ ČECHY, no dobře, Moraváky. Slečna je ale nakonec stejně Ukrajinka, ale česky mluví dobře. Radí nám, že cena ubytování je 5 dolarů za osobu za noc, dražší to brát nemáme. Bezva, dneska spíme za půlku.

Děda nás bere k sobě na zahradu. Nakonec nám nechává svůj letní přístřešek se 3 postelema, na stan na této minizahradě není ani místo, kam si myslel, že ho postavíme??!! Snaží se zase zvednout cenu, ale jsme neoblomní, cenu už jsme dohodli.

Máme supr bejvák – sice trochu proležené matrace, ale zato vanu se želvou a televizi. A zahradní sprchu a splachovací záchod. A tentokrát dokonce bydlíme před setměním. Jsme úplně spokojení.

Zvedá se vítr a schyluje se k bouřce. Nakonec ale padá jen pár kapek. Zato nám vítr žene prach ze země rovnou do postele. Nevadí, i tak je to supr bejvák. Vaříme bramborovou kaši s párkem a čajík. Všichni se sprchujeme v příjemně vlažné vodě a namáčíme prádlo na vyprání. Postýlky vržou, ale chrní se báječně.

Pondělí 8. srpna 2005, den jedenáctý

Přes naše předsevzetí, že musíme vstávat brzy, abychom to všechno stihli, se hrabeme z postele až po osmé. Což je na nás nezvykle pozdě!

Pereme s Hankou velké prádlo a věšíme ho před naším bejvákem. Snad nezmokne. Před desátou vyrážíme do centra, kde má být za kostelem „železnodorožnaja kasa“. Kola necháváme zamčená u vany, želva nám je pohlídá.

Cestou prohlížíme kostel a po mírném oblouku nacházíme kasu. Je cca 10:20 hodin. Fronta není veliká, pokladny jsou v provozu tři, ale ani jedna fronta nevypadá, že by postupovala nějak rychle. Navíc je vevnitř strašlivé vedro, budeme se tam střídat. V informacích se ujišťujeme, že jízdenky je možné koupit u kterékoli pokladny. Někdy totiž mají takové triky, že každá pokladna prodává jen něco, případně někomu, a nikde to není napsané. V Kyjevě poté, co vystáli naši muži frontu, jim paní u okýnka řekla, že pro cizince je určená jiná přepážka. Ne, v Aluště se toho nemusíme bát.

Po hodině se v informacích ptám, jestli mají vůbec lístky. Odpověď zní: „Ano, na 12.8. na vlak číslo 12 jsou lístky do kupé (tedy o něco dražší než naše oblíbená plackarta) a je jich dost“. Čekáme tedy dál.

Fronta se neuvěřitelně vleče. Pokladní asi neumí s počítačem, navíc pořád něco někam přepisuje ještě i tužkou. Lidí neubývá a těžko říct, jestli předbíhají další nebo se jen střídají ve frontě jako my…

Během čekání objevujeme mňamkovou makovou zmrzlinu, která se jmenuje „STOP NARKOTIK“. Pak už jí nikde nemůžeme najít, až poslední den v Kyjevě.

Ve 12:57 přicházíme konečně na řadu. Chceme lístky na 12.8. na vlak číslo 12.

"Tam žádná místa nejsou“.

„Ale jakto, v informacích říkali…“

„Nevím, nejsou!“

Nachází nám nějaká místa na 11.8., tedy o den dříve, než jsme chtěli, ale na druhou stranu o den později, než jsou ty, co máme. Tak to bychom brali.

Pokladní si od nás bere pasy a původní lístky. Náhle zatahuje závěsy a říká, že jde na oběd…

Na okýnku to má skutečně napsané: „13 – 13:30 pauza na oběd“, ale my doufali, že nás už doobslouží… Prý vrácení lístků dlouho trvá a ona musí jít na oběd, jinak jí ho nedají…

Nevěříme svým uším a očím. Vztekle práskám propiskou o pult a paní rozhrnuje závěs a vrací nám pasy a lístky. Opět závěs zatahuje a je definitivně fuč. Hala se vylidňuje, lidi z fronty si taky dávají pauzu. Jak se pak vrátí? Pamatují si kdo za kým stál? To bude boj.

Jdu se k informacím znovu zeptat na vlak číslo 12 dne 12.8. Ne, skutečně tam žádná volná místa nejsou. Jak je to možné? No, paní, co vám to řekla, se asi S-P-L-E-T-L-A (što to pereputala)… To si ze mě asi děláte legraci! Paní v informacích se S-P-L-E-T-L-A a my tu na základě takové informace čekáme několik hodin??? Snaží se něco najít na 12.8., ale večerní vlak je pro nás už pozdě. Další den brzy ráno nám jede autobus.

Prosím o knihu přání a stížností. Musím to zopakovat třikrát, dost se zdráhá mi ji dát… Nakonec mi ji podává.

Píšu dvojstránkovou esej v ruštině na téma neschopnosti aluštské železnodorožné kasy a naší nespokojenosti s jejich službami. Opravdu Ukrajina považuje sama sebe za Evropskou zemi? Nechtějí dát možnost někomu mladšímu, kdo umí líp s počítačem, pracuje rychleji než paní Liza a třeba i umí nějaký cizí jazyk?

Chudák Liza a zrovna byla celkem milá, bohužel ale dost neschopná a hlavně strašně P-O-M-A-L-Á. Nechávám v knize pražskou adresu, třeba mi železnice napíšou, že naše požadavky jsou přemrštěné.

K zápisu do knihy se přidávají další čekající ve frontě. I oni zažívají na Ukrajině něco podobného poprvé. Popisují další stránky.

Po 4 HODINÁCH v hale pokladny nicméně odcházíme s novými jízdenkami posunutými o den. Dokonce ty levné plackarty. A platili jsme jen cca 18 hřiven za výměnu. Liza nám ale nevyměnila lístky na zavazadla. To prý musíme k okénku číslo 2. To jako čekat další 3 hodiny, to nemyslíte vážně, že ne? No, tak to pak můžete vyměnit před odjezdem na nádraží v Simferopolu.

Zničeně odcházíme a v nedaleké výčepně si dáváme džus. Je 14:00, to nám na tu Jaltu moc času nezbude…

Popojíždíme trolejbusem k avtovokzalu. Jelikož hledáme záchod, plní se maršrutka do Jalty, ale naštěstí mají dost krátký intervaly a za chvíli je naplněná další. Záchod je prý na trhu, ale jelikož trh je v pondělí zavřený, je tudíž zavřený i záchod (který slouží pro cel autobusové nádraží). Lezeme do baru a tváříme se jako známý hrdina…

Za maršrutku do Jalty platíme 7 hřiven a jedeme něco málo přes půl hodiny. Z okna pliveme pecky ze zakoupených blum od babušky. Cestou také míjíme vjezd do mládežnické centra ARTEK. Chtěli bychom dovnitř, ale jednak nemáme čas a jednak by nás tam asi stejně nepustili. Zájemci nechť navštíví alespoň zdařilo internetovou przentaci na www.artek.org.

Do Jalty dorážíme kolem třetí a hned přesedáme do maršrutky na Vlaštovčí hnízdo. Platíme 3,50 hřivny a za čtvrt hoďky jsme tam.

Vystupujeme na silnici plné aut, stánků a lidí. Cokoli zmíní náš průvodce, tam je hromada lidí. Okukujeme stavbu z dálky a fotíme. Průvodce skupině radí, ať si fotí Hnízdo na dlani, což nás předtím taky napadlo, ale teď tam nebudeme pózovat jako blbečkové s nima…

Prodíráme se směrem k Hnízdu – věc, která se nám na Internetu zdála jako jeden z bodů programu, který prostě nemůžeme vynechat…

Vlaštočí hnízdo je v podstatě restaurace postavená ve 20. století. Je tam pěkný výhled na moře a strom přání ověšený stuhami. A pak další ověšený odpadkama (kdo nemá stuhu, pověsí třeba igelitový pytlík…). Přesto si za „toto“ říkají o vstupné 2 hřivny. Když se ptáme na studentskou slevu, odpovídá mamlas u vchodu velmi nesrozumitelně, že tu si můžeme nechat třeba na „kosmičeskij korabl“ (raketa). A ironicky nám podávají lístek se slovy „Zde vaše studentská vstupenka“. Ptám se jich, jestli náhodou nejsou idioti a oni nás označují za „nastojaščie balvany“.

Okouníme na Vlaštovčím hnízdě, koukáme na moře a závidíme lidem na protější pláži, na kterou nevidíme žádný přístup. A jak se dostali lidi na ty protější útesy?

Vychutnáváme si výhled a nějaké slečny nás chtějí vyšoupnout. Ne, budeme taky drsní, ať se vyfotí tak, jak jsou, místa mají dost.

Opět spousta atrakcí, se kterými je možné se fotit – obligátní kostýmy a tentokrát i páv!

Nevracíme se k autům a jedeme zpátky lodí. Čekáme na přístavišti a za 10 hřiven se v 17:53 vezeme do Livadie. Loď má celkem zajímavý způsob kotvení, lidi musej přeskakovat přes půl metru nad vodou. Z ampliónu nám paní povídá o tom, co vidíme na břehu. Většinou jsou to ohyzdné mamutí hotely a ozdravovny architektury 20. století. Scéně dominuje kruhová budova, kterou stavěli „eksperti iz Čechoslovakii“. Tak on i ten československý inženýr…

Tuhle jsme v kopcích nadávali sovětskému inženýrovi, že neumí vést cestu údolím nebo po vrstevnici, ale dycky to táhne přes vrchol, což turista-cyklista moc neocení…

V 18:15 vystupujeme v Livadii na betonovém přístavišti a rozhodujeme se k našemu poslednímu koupání v moři. „Pláž“ je ve stínu a není zrovna horko, ale za poslední koupání se to prohlásit dá. Opět náš převlíkací rituál…

Pánovi vedle na lehátku paní dokonce přinesla večeři. Trochu mu závidíme. Vyrážíme směrem k paláci. Cesta se táhne do kopce parkem. Míjíme divné budovy se šipkou LIFT, To už tu měl car výtah?

Přicházíme k paláci asi v 17:30 a byl by zázrak, kdybychom ho zastihli otevřený. Obcházíme ho dokola a dohadujeme se, kde to ti Roosevelt, Churchill a Stalin podepsali. No, pěkně to tu ten car své tuberkulózní ženě postavil.

Odebíráme se na maršutku, ať taky vidíme něco z Jalty. Procházíme kolem ubytovny v jedné z budov komplexu a na okně leží mobil… Copak tady se nekrade? A plavky…

Po chvíli hned staví maršrutka a jede do centra, hurá. Řidič nám ještě radí, kde pak staví jiná maršrutka na avtovokzal a kterým směrem jsou památky a Stará Jalta. Stmívá se nám…

Procházíme celkem pěknýma uličkama přímořského charakteru. Všude plno drahých obchodů. Na nábřeží vane slaný vítr a kotví plachetnice. Všechno kazí jen příšerně hlasitá hnusná hudba, která duní i skrz beton.

Otáčíme to „směrem k památkám“. Na kopci vidíme kostel, ale nějak k němu nemůžeme najít cestu. Tak cestou aspoň kupujeme toaleťák (bez ruličky uprostřed) a Honzovi zubní kartáček, protože ten svůj nemůže najít.

Honza: „Není důležité mít všechno navrchu, ale musíš vědět, kde co máš“. Kartáček vyplave po pár dnech z jedné z brašen…:o)

Vzdáváme dobytí kostela a pod kopcem lezeme do jakési jídelny. Je 20:30 a už skoro nic nemají. Dáváme si pelmeně a Honza kuře. Nevypadá to extra luxusně, ale zdravotní následky nemáme. Při jídle se nám o nohu otírá kočka… Před devátou nás vyhazují…

Vracíme se do uliček k nábřeží a trolejbusem jedeme na avtovokzal. V prodejně lístků se ptáme, jestli můžeme vézt trolejbusem kola. Jasně, kupte si bilet na bagáž za 1 hřivnu.

Jízdenka na trolejbus Jalta-Alušta stojí 4,08 hřivny. Přesný výpočet…:o) My ale stejně jedeme maršrutkou, trolejbus necháme na zítra.

Jedeme zpátky do Alušty a cestou na nás barevně bliká teď již svítící nápis „ARTEK – meždunarodnij moloďožnij centr“. V Aluště kupujeme melouna, z něhož přes půlku hned pořádáme. Již po několikáté oceňujeme, že Honzovi nechutná. Zahradní sprcha a chrníme. V baráku nějak přibylo lidí…

Úterý 9. srpna 2005, den dvanáctý

Dohoda zní: „Každý může vstát, kdy chce, vyrážíme v 9:00“. První vyskakuje Hanička už někdy v 6:30. Nakonec vyrážíme sice v 9:20, ale trvalo nám to míň než jindy. Lepšíme se!…:o) A to si náš muž ještě pral prádlo namočené večer.

Sjíždíme s kopce k autobusovému nádraží a doufáme, že nás tu trolejbus vezme a nebudeme muset na trolejbusové nádraží, neb podle průvodce je dost daleko.

Na zastávce zrovna stojí poloprázdný trolejbus č. 52. Přecházím mezi vozidly silnici a ptám se řidiče, jestli nás vezme se 3 kolama. Ochotně kýve a otevírá nám zadní dveře, ať zkusíme, jestli se vejdeme. Operace však vázne na faktu, že Hance a Honzovi se nedaří přejít silnici. Čekají snad 10 minut a světe-div-se, trolejbus na nás čeká!

Soukáme kola dovnitř, částečně do uličky a lehce blokujeme průchod a zadní dveře. Cestující v okolí se ošívají a štítivě odtahují. Opět jsme terčem znechucených pohledů… Nahlas to však nekomentuje nikdo.

Platíme do Simferpolu (cca 40 km) všichni dohromady 21 hřiven – 6 za člověka a jednu za kolo. Jedeme skoro hodinu a půl. Rychleji, než jsme čekali. Okolní kopce jsou z okýnka nádherný. S Haničkou se tetelíme spokojeností, že to nemusíme šlapat… Po chvilce dokonce vystupuje slečna sedící pode mnou a někdo za Honzou, takže si sedáme všichni. Luxusní jízda!

Do Simferopolu dojíždíme kolem 11:00 a to přímo k vlakovému nádraží. Využíváme místní 50ti kopějkový záchod a zároveň fasujeme několik mapek mobilního operátora s celkem podrobným označením pokrytí signálem. Konečně máme celkovou přehlednou mapku Krymu.

Chvíli se plácáme u nádraží, testujeme frontu u pokladen (moc dlouhá) a fotíme se u Lenina. První úplně společná fotka i s kolama (jednu společnou lidí máme z Kyjeva s Dněprem v pozadí). Jedeme po bulváru Lenina a hledáme něco k jídlu. V kafé se nám nic moc nelíbí, tak nakupujeme v obchodě náš oblíbený salát „olivje“ (jenž ale vůbec neobsahuje, jak by člověk dle názvu očekával, olivy), a salát z krabích tyčinek.

Jíme tradičně sockovatě na okraji pískoviště. Pokračujeme po bulváru Lenina a v dost rušném provozu se vymotáme z města. Sledujeme směr Sevastopol. Na chvíli ztrácíme stopu a narážíme na nebohou fenu, kterou v jednu chvíli obtěžují 4 psi najednou, jeden je v ní dokonce zaklíněn a on kňučí bolestí, jak ho ona vleče za sebou. Kdybych tak dlouho neostřila, mohli jsme mít i fotku, ale takhle mi utekli…

Nacházíme cestu na Sevastopol a šlapáme do pedálů. A fuch ho! Honzovi odpadá nosič na předním kole. Zastavuje a to přímo před autoservisem. Jdeme tedy poznat další oblast místních služeb.

V servisu stojí fáro a před ním tři chlapíci, co vypadají jako podnikatelé. Mechanik říká, že musí dodělat auto a pak se vůbec půjde kouknout. Tak za půl hodiny…

Jdeme si sednout pod strom do stínu na divadelní sedačky. Honza odchytává jiného mechanika a ten říká „5 minut“.

„Já už dávno říkám, že tu má být kavárna. Dámy přijdou a ani si nemohou dát kafíčko“.

Dává se s námi do řeči chlapík v bílé uniformě. Prý je to kozák a chce zachránit slovanství. Kdybychom byly Turkyně, vůbec by se s námi nebavil. Má škodovku, Oktávku, už 2 roky a je moc spokojenej. Do konce života už bude mít jen české auto. Teď si kupuje nejnovější model Superbu. Dříve měl německé auto, ale jelikož je Němec historický nepřítel, už nechce německé auto. Raději nezmiňujeme existenci Volkswagen Group…:o)

Honzův nosič je svařen, jedeme dál. Přes první kopec je dál všechno snad už pořád s kopce. Pod jedním kopcem kupujeme misku broskví za 8 hřiven doplněnou jablkama do 10 hřiven. Mňam, hned se na ně vrháme.

Stále s kopce dojíždíme do Bachčisaraj. Vyhýbáme se městu a zkratkou jedeme přímo k chánovu paláci. Opět mraky turistů.

Vjíždím na nádvoří paláce a tentokrát dokonce včas. Palác je ještě otevřen. Je 16:15. Tradičně neochotná pokladní nám tvrdí, že kola není kam zaparkovat…

P

aní, co trhá lístky, nám je ráda nechá u vchodu, ale v 17:30 zavírají, a to ona odchází.

Vydáváme se na prohlídku se skupinou a rusky potichu mluvící průvodkyní. Poněkud odcizeně nám vypráví, jak se muslimové modliLI, doržovaLI ramadán, museLI vykonat pouť do Mekky a věřiLI v Aláha jako jediného Boha. (Poznámka editora: Autor chtěl zdůraznit minulý čas.)

Koukáme na Fontánu slz, kterou chán postavil pro zemřelou manželku a která uchvátila Puškina natolik, že hned běžel do zahrady, utrhl dvě růže a položil je tam. Od té doby je tam dávají pořád. Puškin fontánu zvěčnil v jakési básni a díky tomu přežil palác i mešity sovětský režim. Procházíme harém a výstavu krymských Tatarů. Tu spíše probíháme. A hřbitov se dvěma mauzoley.

V 17:45 jsme venku a v 18:30 se ještě poflakujeme po nádvoří. Na radu dědy z pánských záchodků bereme vodu u pumpy na staveništi. Večeříme a odháníme žebrající kočku. Jednu z mnoha za celou cestu. V 18:30 sedáme na kola a vyrážíme směrem na skalní město a klášter.

Ke klášteru je to do kopce a do skalního města je to prý veeelmi daleko. Míjíme několik voňavých restaurací.

Omylem vjíždíme do jakéhosi staveniště, kde se zrovna z autobusu hraboší plno lidí. Za chvíli nás „sestra“ zastavuje, že do tohoto objektu smějí jen poutníci, my musíme horní cestou kolem kláštera. Aspoň fotíme klášter ve skále z protější strany.

Projíždíme kolem kláštera a spousty stánků se suvenýrama. Po betonové cestě stále do kopce. Narážíme na stanový tábor dětí a tak rozbíjíme stan poblíž. Večeříme čínské nudle s instantní omáčkou a lehce špinaví celkem pohodlně usínáme. I kadibudku máme k dispozici…:o) POPRVÉ ZA TUTO VÝPRAVU SPÍME VE SPACÁKU.

Středa 10. srpna 2005, den třináctý

Budíme se před osmou a během našeho hrabošení dětský tábor odchází v plné polní. Jak to mohli tak rychle všechno sbalit?

Snídáme naše poslední müsli „home made by family Hradil“ a vyrážíme. Kola necháváme u prodavačky suvenýrů, protože dál to na nich prostě nejde…

Ve skalním městě Čufut Kale jsme brzy, v 8:30, ještě ani vstupenky nevydávají, takže jsme tu sami. Pohoda, prolézt si to bez turistů. Během chvíle bohužel dorážejí, ale utíkáme jim. Pěkný výhled do údolí, spoustu domků a v návštěvní knize čajovny zapsaní dva Češi z Brna. Hm. A pobíhající psi, co pijou z louží.

Vracíme se ke kolům a cestou kupuji svůj jediný suvenýr – dřevěná podložka pod hrnec, která voní intenzivněji, když se na ní postaví horká nádoba.

Kupujeme ve slevě, jinde měli za 5, zde obvykle za 4 a nám ji paní prodává za 3 hřivny…

Sjíždíme ke klášteru a poučeni z Kyjeva, na sebe navlíkáme připravené dlouhé nohavice a na hlavy šátky. Hurá do JZD… Je nám šílený vedro. Nahlížíme do kaple spojené s prodejnou pravoslavných suvenýrů. Hm.

Svlékáme se a přes městečko projíždíme s tím, že si tu někde dáme poslední šašlík. Honza zajíždí do muslimského „drive-in“ – na kole skoro až ke stolu. Na zdi nápis „Nepodáváme žádné alkoholické nápoje“. Parkujeme kola a už v 11:30 sedíme u stolu (propásli jsme možnost stolů, u kterých se leží).

Pomalý a ne extra ochotný číšník nám nese menu – dáváme si skopový šašlík (Honza), plov (Klára) a sarmu (Hanka), což je maso s rýží zabalené v zelném listu. Chceme čaj, číšník na něj zapomíná. Mají ale výborné čerstvé lipjošky (placatý chleba). Přes původní objednanou jednu spořádáme tři. Mňam.

Po obědě ještě nakupujeme v místním obchodě a u babušky, co se nechtěla fotit, kozí sýr. Přes dámské mrmlání nás Honza žene zpět do Simferopolu se slovy „Tam žádný kopec není“. Těžko uvěřitelné, když jsme přijeli pořád s kopce… Celkem svižným tempem a v rekordním čase dorážíme do Simferopolu. Náš muž měl opět pravdu, ty kopce nebyly tak strašné… Míříme nejdříve k hotelu Ukrajina, o kterém průvodce tvrdí, že se tam dá spát za 5 USD. Projíždíme centrem a přes pěší zónu.

Dorážíme k hotelu Ukrajina, který nám bohužel předělali na luxusní barák a nejlevnější třílůžkový pokoj stojí 360 hřiven za noc. Tak aspoň na sousední hlavní poště kupujeme 19 známek do Evropy po 3,30 hřivnách. A paní nám pohledy razítkuje označením „PAR AVION“, nálepky tu nemají. I když do Čech by to přeci po zemi došlo… Ne, chceme to letadlem. (Však také nakonec pohledy poslané v pátek z Kyjeva jsou už v pondělí v Praze!)

Dorážíme na nádraží prověřit, zda krymský ubytovací systém funguje i ve městě. Začíná pršet. Opodál stojící babuška nabízí pokoj s teplou vodou za nádražím za 25 hřiven na osobu. Nechce nám ho „ukázat“, rovnou berte, nebude kvůli nám chodit sem a tam. Honza se mračí, že přeci nevezmeme první nabídku, že se ještě poptáme. Bohužel dost leje. Jdeme s babuškou.

Domek má pro nás 2 pokoje, teplou sprchu a kola máme přímo u postele. Vaříme si na dvorku večeři. Opět odháníme žebravou kočku. Honza poté trochu umývá naše zabahněná kola a babuščin syn mu nadává, že mu zamaže dvorek.

Jako správní hraboši vyrážíme do města až kolem 20:00. Chceme do centra, ale zasekáváme se v nákupním středisku a kupujeme proviant na cestu vlakem. Nakonec i na to centrum dojde, opět pěší zóna a cesta trolejbusem. Přejíždíme naši zastávku, protože zastávka „vlakové nádraží“ nemůže přeci být u toho kruhového objezdu takový kus před nádražím, to určitě zastaví ještě jednou. Tak jedeme o dlouhou zastávku víc a pak se pěšky vracíme.

Stavujeme se ještě na nádraží vyměnit ty naše „bagažnije kvitancije“, tedy lístky na kola. Kupodivu tam takhle večer není fronta. Slečna v pokladně na nás zírá, co jako chceme. Poté nám říká, že nám lístky nevymění, že tyhle jsou dávno propadlé, když ten vlak už dopoledne odjel. Tváří se udiveně, když po ní chceme, ať nám teda prodá nové, 6 hřiven není za propadlý lístek zas taková ztráta. Nicméně si říkáme, jací jsou v té Aluště fakt šikulové, když nám doporučili vyměnit lístky v Simferopolu… (Poznámka editora: Zapomněli nám zdůraznit, že lístky na kola propadají s odjezdem vlaku. Lístky pro lidi jdou vrátit před odjezdem vlaku, po odjezdu taky, ale vrácená částka klesá přibližně exponenciálně s časem.)

Dojíždíme domů a padáme do našich zasloužených postýlek. Poslední noc na Krymu.

V noci navštěvuji toaletu a při návratu do postele zjišťuji, že moje postel je obsazená – v nohách mi spí ta žebravá domácí kočka. Jak a kudy se tam dostala? Nemilosrdně ji vyhazuji ven…

Čtvrtek 11. srpna 2005, den čtrnáctý

Vstáváme v 7:00, abychom stihli vlak v 10:30, a to bydlíme u nádraží… Díky zrychlenému hrabošení jsme však hotovi již po půl deváté, dostáváme od babušky jablka na cestu a jedeme obhlídnout městské parky za světla.

Opět projíždíme přes pěší zónu a nakonec i jakýmsi parkem. V obchodě se zeleninou děláme nákup za 3,30 hřiven – 1 kg rajčat, ¾ kg paprik a 3 velké okurky. I melouny měli za 50 kopějek. Na nádraží dorážíme hodinu před odjezdem vlaku a náš spoj 518 není nikde vyvěšený… Ani na světelné tabuli, ani na papírovém seznamu všech vlaků v hale…

Až po 10. hodině se objevuje na světelné tabuli. Suneme se na první nástupiště a „asi“ potkáváme naši minulou průvodčí. Tu, co tak hrdinně zatáhla za záchrannou brzdu, abychom mohli v Novoalekseevke vystoupit. Náš vagón č. 5 má na starosti mladá děvuška, která na kola kouká dost vyjeveně, ale nic nenamítá. Celkově se moc nepřetrhne a radši cestou kouří a jí melouna s kolegy z ostatních vagónů…

Skládáme kola do POLOPRÁZDNÉHO vlaku. Na to, jak NEJSOU bilety, je to dost překvapivé. Kupujeme si za 7 hřiven povlečení a kolem 11. hodiny dopolední na tři hodiny všichni tuhneme. Nejde nám otevřít okýnko a dělá se opět dost horko. Ve vedlejším vagónu zatopili uhlím pod kotlem s vodou, tak si dáváme dva ešusy čerstvého čaje.

Dávají se s námi do řeči mlaďoši z vedlejší sekce. Byli jsme jim povědomí, viděli nás už v železnodorožnoj kase v Aluště. Objasňují nám, že letní brigády mládeže nejsou na Ukrajině moc zvykem a že staří si do byznysu nikoho nepustí. Leda, když má člověk známé…

Povídají o Černobylu. Všechny děti narozené do roku 1986 byly označeny za „Černobylce“ a do věku 18 let mohly každý rok jezdit na ozdravný pobyt. Území kolem Černobylu je teď rozděleno na několik zón dle nebezpečnosti. V I. se vůbec nesmí bydlet a kontrolují to. Ve II. se dá na přání bydlet. Ze III. je možné se odstěhovat. Vláda má teoreticky lidem pomáhat najít nové bydlení.

Na jedné stanici Honza vybíhá a kupuje nám melouna. Mizí na posezení… Večeříme pórkovou polívku, voda sice není úplně horká, ale aspoň něco. Usínáme.

Pátek 12. srpna 2005, den patnáctý

3:40 – budí nás průvodčí. Před záchodem se tvoří tradiční ranní fronta, než ho průvodčí zamkne, protože na území měst už se nesmí používat.

4:30 – přijíždíme načas do Kyjeva! Taková dálka a na minutu přesně.

5:00 – rekordně krátké hrabošení, vyjíždíme z nádraží směr Maksův byt. Cestu už známe dokonale. Haničce opět nefunguje tachometr….

Jelikož nemáme to srdce Makse tak brzy budit, nacházíme nedaleko jeho bytu altánek s pitnou vodou a snídáme kus-kus v parku. Částečně za dozoru policejní hlídky, která tráví páteční ráno opodál. Okolo žebrají vrabci a holubi.

Loučíme se s velmi použitým oblečením (tričky a kraťasy) a Hanička se svými, kobercovkou upravenými, sandály. Prokázaly nám výbornou službu, třeba ještě poslouží nějakému kyjevskému bezdomovci.

7:00 – vyrážíme k Maksimovi a samozřejmě ho budíme. Ani neoceňuje, že jsme nepřišli už v pět. Jen skuhrá, že ho budíme tak brzy.

Bytem se rozléhá strašlivý štěkot a všude se válejí obrovské chuchvalce blond chlupů. Taky to tu ukrutně smrdí. V bytě je přítomna jakási hrozivá sobaka, kterou ale naštěstí po dobu své přítomnosti vůbec nespatříme. Slyšíme ji však většinu času.

Na tři hodiny usínáme. Vstávání ve tři čtvrtě na čtyři je přeci jen brzy i pro nás, krymská ranní ptáčata.

Budí nás samozřejmě Hanička, Honza vstává poslední, bylo by to závěrečné překvapení, kdyby tomu bylo jinak. Než se vyhrabeme, tak Hanička konverzuje s Maksimem. Slyšíme jen, mimo kontext:

Hanička: „I don’t want to be eaten by a hungry Ukrainian dog“. („Nechci být sežrána hladovým ukrajinským psem“). Asi se Makse ptala, jestli toho psa taky někdy krmí. Za náš 24 hodinový pobyt jsme ho totiž ani jednou neviděli, že by ho venčil. To by možná vysvětlovalo ten smrad v bytě.

Jedeme metrem na konec Chresčatyku, vylézáme a hledáme Bezarabskij rynok. Kličkujeme ulicema a na trhu kupuji Puňťovi ukrajinský psí pamlsek.

V jednom z podchodů zaujmou Honzu blikající světýlka a zastaví se u nich. Nakonec si Hanka a Honza kupují u tohoto pouličního prodavače třídiodové čelovky. Výhodná koupě. Dokonce ukecávám množstevní slevu. Jedna stojí 25 hřiven, když si ale koupíme dvě, dá nám je za 45 hřiven…:o)

Obědváme v restauraci „Puzata chata, ukrajinski stravi“. Logo už z dálky vypadá, že by mohlo jít o ukrajinské jídlo. Podnik velmi připomíná náš oblíbený moskevský MU-MU. Stavíme se ukázněně do fronty a čekáme, až na nás přijde řada, abychom si vzali tác a absolvovali kolečko kolem hrnců a vybrali si, co spořádáme.

Po chvíli se však dopředu cpe ramenatý chlap v červeném tričku. Naprosto ignoruje frontu a nakráčí si to dopředu, rovnou pro salát a k polívce. To už nevydrží ani jindy velmi klidný Honza a klepe chlapovi na rameno: „Hele, fronta je támhle“. Chlap Honzově češtině nerozumí a tváří se, že nerozumí ani neverbálním gestům. Honza mu výzvu ještě jednou opakuje, fronta přihlíží, ale nikdo se nepřidá. Chlap se drze provlíká a jde dál. Nu což, nebudeme se rozčilovat, jsou to prostě hulváti.

Vybíráme si salát, boršč, nějaké maso, brambory, čaj, džus a s Haničkou si nakonec dáváme i medovník (v originále „medovnik“). Což Honza nezapomene komentovat, protože jsme říkali, že na dort půjdeme jinam. Mám totiž dneska svátek.

Během jídla píšu na poslední chvíli pohledy, abychom je ještě vůbec hodili na Ukrajině. Je to honička, mám z celé výpravy nejméně osobního volna, protože každou volnou chvilku věnuji dopisování deníku. Během příští výpravy by se tato práce měla postavit na úroveň činností jako je stavba stanu či vaření, a zapisovatel výpravy by od nich měl být osvobozen.

Přecházíme Chresčatyk a docházíme opět na Náměstí nezávislosti. Dneska se ve fontánách nikdo nekoupe jako minule, není už takové vedro. Na hlavní poště házíme pohledy a před poštou obdivujeme glóbus s označením vzdáleností z Kyjeva do jiných světových metropolí.

Zapisuji si namátkou: Simferopol 667 km, Sevastopol 691 km, Praha 1 130 km, Moskva 771 km, Londýn 2 135 km, Bratislava 1 001 km, Varšava 688 km, Biškek 3 343 km, Dublin 2 514 km.

Jdeme dál, Honza se chce svézt lanovkou. Docházíme k památníku bratrství – bratři Ukrajina a Rusko se tu tyčí do ohromné výšky pod ohyzdným obloukem. Vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou už zdaleka nejsou to, co bývaly, ale památník zůstává. Kupujeme si vytouženou zmrzlinu STOP NARKOTIK s mákem a ploužíme se okolo. Hanka a Honza OPĚT usínají a já opět dopisuji deník.

Po půl hodině jdeme směrem k lanovce. Ještě si prohlédneme kostel svatého Michajila a obdivujeme železno-kamenný kříž obětem hladomoru 1932-1933. Čteme i popisky na zdi a je to dost otřesný zážitek. Před kostelem fotíme sochu Cyrila a Metoděje a konečně kupujeme pár pohledů Kyjeva.

Sjíždíme lanovkou dolů k Dněpru do čtvrti zvané Podil, ale vlastně už jen tak okouníme a nic se nám nechce, tak se vracíme metrem domů. V metru nás oslňují televizní obrazovky, na kterých je vidět, ve které stanici metra se vlak zrovna nachází a která je ta další.

V „našem“ supermarketu u metra kupujeme jídlo na cestu, poslední potravinové suvenýry a taky české pivo pro Maksima.

Doma nás vítá strašlivý štěkot a rozespalý Maks. Večeříme a později večer jedou Honza a Maksim na kole vyměnit zpátky naše zbylé hřivny. Dělá to celých 125 dolarů. Zůstáváme s Hankou samy doma s tím strašným psem, který celou dobu štěká a skáče proti dveřím Maksova pokoje, kde je zavřený. Dveře jsou jen zašupovací a není tam žádná zástrčka, nejsou ani nijak zamčené, takže celou dobu trneme strachy. Co kdyby si to ten pes nějak otevřel, tak nás tu asi sežere… Nejhorší chvíle Hanička prožívá, když se já zamykám v čítárně.

Mužům výprava trvá docela dlouho, protože jedou cvičně zjistit, kde je zastávka Dačna, ze které nám ráno jede autobus.

Necháváme Maksovi náš zbylý cukr a těstoviny a balíme, ať nemusíme ráno hrabošit. Vracíme s díky Maksovi jeho půjčenou mapu, ani jsme ji moc nepoužili, ale ještě, že jsme ji měli.

Spát jdeme celkem brzy, ráno musíme být včas na nádraží.

Sobota 13. srpna 2005, den šestnáctý

Vstáváme před šestou. Autobus má jet v 8,30, tak abychom tam hodinu před odjezdem byli. Ještě, že muži už trasu natrénovali. Trvá nám to asi půl hodinu a cestou se asi desetkrát předjíždíme sem a tam s nějakým místním cyklistou, který sice jede nalehko, ale má přehozeno na nějaký hodně malý převod, takže mu to moc nezabírá a pěkně prošlapává.

Na nádraží dorážíme před půl osmou a nejsme tam první. Čeká tam již nějaký pán, který jede navštívit dceru a den předtím telefonicky ověřoval, že autobus skutečně jede. Vlastně by nám ani neměli jak dát vědět, kdyby spoj zrušili.

Před osmou přijíždí autobus. Přes Honzovo varování, abychom věci nenechávali na okraji trávníku, že tam určitě bude ten autobus ze silnice přečuhovat, je odnášíme na poslední chvíli…:o) Že ten Honza má vždycky pravdu… Všude je mokro.

První reakce řidičů na naše kola je: „To vám nevezmeme, máme plnej autobus, padesát lidí, to se nevejde“. Necháváme se s Hankou vycukat a už zase zuříme. Co si to k nám sakra dovolujou. Jen, co se objeví Honza, najednou to jde. Sice mrmlaj, ale nakládaj. Nakonec za ně ani nechtějí zaplatit. To bysme byli padlí na hlavu, kdybysme jim připomínali, že to má být za 200 Kč za kolo…

Třídíme věci do autobusu a věci do zavazadlového prostoru. Naše věrná prostěradla konají svoji poslední službu, balíme do nich na cestu torza našich kol. Místem jejich odpočinku se pak stane odpadkový koš na Florenci.

Jdu vyřizovat jízdenky, tedy ukázat je, aby si nás slečna odškrtla a řekla nám čísla sedadel. Ukázněně se stavím do fronty, ale ostrými lokty se dopředu prodírá tak 40letá paní a táhne za sebou svoji starou maminku. Žádné s dovolením nebo pardon, prostě nakráčí přede mě a zaneprázdní slečnu od dopravců na dobrou čtvrt hodinku. Nejsou rozhodnuté, jestli budou platit i lístek zpátky, a když jo, tak na kdy, musejí to ověřit s někým na telefonu, ten jim to nebere, no zdržují příšerně… Čekám, tiše zuřím, ale říkám si, paní je stará, přece nebude čekat frontu.

Když se blíží jejich chvilka placení, pozoruji před sebou již velmi dobře známý jev – těsně ke mně si stoupá děvuška a milimetr po milimetru se nenápadně sune směrem ke slečně od dopravců. Ostražitě zpozorním, takhle, přesně takhle to vypadá, když vás někdo chce PŘEDBĚHNOUT. A je to tady! Jen co paní doplatí, děvuška se přede mě nasune o poznání svižněji a začne něco švitořit. Tak to už je na mě fakt moc! Naštvaným a ne úplně tichým hlasem ji dost důrazně upozorním, že TOHLE je fronta a ať se do ní kouká postavit. Zatváří se, že jako vůůůbec neví, o čem to mluvím, ona se přece jen chtěla zeptat… A říká mi“ „Ale já si nejdu kupovat jízdenku, já ji už mám“. Zuřím a v tu chvíli pociťuji vděčnost za svoji plynulou ruštinu: „Slečno, já už mám taky jízdenku, proto tu čekám, aby si nás slečna odškrtla“. Tváří se, jako bych ji osočila minimálně z vraždy vlastní babičky a tenounkým hláskem říká, tentokrát už česky: „Tak se nezlobte, já myslela… Všichni tu mají v ruce peníze, tak, že si lístky teprve kupují“. Tak to teda ne, tohle na mě neplatí, to fakt ne. Já v ruce žádné peníze nemám. Ať jde do háje. Třicetiletá ženská, která umí česky, určitě nejede autobusem poprvé, a ať mi netvrdí, že si něco myslela nebo něco nevěděla… To fakt ne.

Už mě tu všichni vrcholně štvou, tak už vůbec neřeším nějakou mezikulturní toleranci a porozumění. Nechávám se unášet vlastním vztekem a celkem drsně na ní spouštím: „Tak tohle mě přesně na tý Vaší Ukrajině vytáčí úplně nejvíc. Tohle vaše věčný sprostý předbíhání. Koukejte si stoupnout do fronty a netvrďte mi, že jste si něco myslela“.

Slečna od dopravců říká, ale děvušky, přece se mi tu nebudete hádat, a bere si lístek od té čúzy, co mě předběhla. Rezignuju. Tohle je můj poslední výlet do Sovětského Svazu, příští rok jedeme někam do civilizace! Vzápětí to Hance oznamuju.

V autobuse jsme asi jediní Češi, kromě tří česko-ukrajinských párů před námi, za námi a na zadních sedačkách. Ve všech párech je Čechem ten mužský prvek. Slečna, co sedí za námi, umí sice velmi dobře česky, ale pusu skoro nezavře, a po několika hodinách už mi jde hlava kolem z těch jejích věčných zdrobnělin – támhle teče vodička, dáš si rajčátko, takové autíčko se mi líbí… Máváme Maksovi a jedeme. Cestou přes Ukrajinu se pak už neděje nic pozoruhodného (kromě přistupující paní, co nechce jet Karosou jako přidaným vozidlem, a my bychom si to s ní klidně vyměnili). (Poznámka editora: Jak kdo…:o) Podřimujeme a ani nesledujeme další sérii přiblblých filmů. Hanička čte cestou Harryho Pottera, jehož poslední stránku dočítá přesně pod podloubím viaduktu na Florenci.

Vytočí nás pak už zas jen večerní situace na hranicích. Řidič začne v přední části autobusu potichu něco říkat a my nevíme co. Pak přijde dozadu, chce rozdávat formulář „mitna deklaracija“ v ukrajinštině a ptá se: „Tak jak jste se rozhodli?“ Nevíme, co se máme rozhodnout, a tak čekáme, že nám něco vysvětlí. On nato začne naštvaně krčit rameny, že jemu to je jedno, on má času dost a ať teda vyplníme formuláře. A rozdá je. Honza je asi o něco bystřejší, protože mu něco dochází, my se ale s Haničkou v roli blbečků necítíme úplně dobře, tak chceme, aby nám vysvětlil, o co jde.

„Buď dáte každý 10 hřiven (tedy cca 50 CZK) nebo nás budou prohlížet a budeme tu čekat minimálně tři hodiny“.

No, tak to je drsná přímá žádost o úplatek. Prskáme, protože se nám to samozřejmě nelíbí. Nějaká Ukrajinka se diví, že minule to bylo 5 hřiven. Přijde nám to jako pěkná sviňárna. V průvodci sice píšou, že si celníci a jiní státní úředníci chtějí sem tam něco přivydělat k mizernému státnímu platu, ale tohle není „přivýdělek“, to mají z každého autobusu minimálně 100 dolarů a kolik jich tam denně projede, mířící do Polska a Německa…

Netváříme se na to moc ochotně a řidič chce slyšet, jak jsme se rozhodli. Ani ostatní nic neříkají, tak nás nechá vyplňovat celní prohlášení. Zuříme, protože je jen ukrajinsky. Honza tvrdí, že to je oficiální dokument na Ukrajině a jejich úřední jazyk je ukrajinština, tak je tedy ukrajinsky. Já tvrdím, že Ukrajina je vázaná nějakýma mezinárodníma dohodama a dokumenty předkládané cizincům, což celní prohlášení na hranicích rozhodně patří mezi dokumenty, které přijdou do styku s cizinci, musejí mít i v jiném mezinárodním jazyce, minimálně rusky. Ukrajinštině totiž nerozumím a odmítám podepsat něco, čemu nerozumím. Naše dohadování nám stejně nijak nepomůže.

Je proti našim zásadám takhle otevřeně a na požádání uplácet celníky. Ať se těma našema smradlavejma ponožkama klidně prohrabujou, my nic nevezeme. Na druhou stranu je nám ale jasné, že jedeme v autobuse plném Ukrajinců, kteří jedou do Čech za příbuznýma a určitě „něco“ vezou. Pravou domácí vodku, cokoli. A od nás není zrovna kolegiální, aby se kvůli nám celý autobus prohlížel. O čas samozřejmě nejde, když budou celníci chtít, vždycky něco najdou. Nicméně jsme pěkně vytočení, protože dokud jim ty úplatky budou lidi dávat, budou si o ně říkat.

Nakonec z přední části autobusu zavlní váhavý souhlas, že to teda lidi dají. Řidič vybírá peníze a nás vynechává. Aura našeho ukrutného nesouhlasu se nad námi zřejmě sráží do krystalků…:o)

Projíždíme přes ukrajinskou hranici do pásma mezi ukrajinskou a polskou budkou. Chce se nám na záchod. Chvíli to vydržíme, ale čekáme zde zase skoro dvě hodiny. Vylézáme z autobusu a řidiči nás varují, že paní na záchodě bere jenom zloté, které nemáme. Tváříme se jaké známý hrdina, tu přece ukecáme, máme kdyžtak hřivny.

Přijdeme na záchod a ta čúza ukrutná hajzlbába si nás z pozice své ukrutné moci vychutnává do posledního doušku – musíte platit ve zlotých. Ale my je nemáme, nemůžeme vám dát hřivny? (To jde snad na každých hranicích, platit v obou měnách sousedících států za záchod…) Nebo nemůžete nás pustit zadarmo? No, to jsme se asi úplně zbláznili! Bába se tváří naprosto drsně, ta by nechala počůrat i malé dítě, přes tuhle teda neprojdeme. Se slzama na krajíčku se jí ptáme, co máme teda asi podle ní dělat. Vítězoslavně nám oznamuje, že si máme jít vyměnit do směnárny! Takže jako největší pitomci jdeme do směnárny měnit 3 hřivny (15 CZK), abychom měly na zaplacení záchodu. Naprosto neuvěřitelná situace, a to už jsme v Polsku a ta ženská je Polka.

Ve směnárně to je evidentně na denním pořádku, ale baba nám zas nechce vzít české koruny a ještě se tváří pohrdlivě, jako kdyby to nebyly vůbec žádné peníze. No, ve srovnání s hřivnou nebo zlotým… Vzala by nám dolary, to jo. Zdrceně vytahuji naše poslední hřivny, které jsem měla schované pro tatínka, a vyměňuji je na zloté za naprosto přízemním účelem… Přebíháme rozlehlý asfaltový plac již potřetí během pěti minut a konečně dorážíme na záchod. Hajzlbába na nás posměšně kouká a ptá se: „Tak co, děvčonky, máte zlotůvky?“ Naše „JO!!!“ v sobě snad víc jedu mít nemůže. Bába slaví své malé soukromé vítězství a ve mně se utvrzuje pocit, že na východ od domova teď dost dlouho nezamířím.

Projíždíme polskou hranici a usínáme.

Neděle 14. srpna 2005, den sedmnáctý, poslední

Ráno kolem sedmé se budíme na polsko-české hranici. Čeští celníci, kteří by snad s těma pasama měli trávit nejdelší dobu, protože tito vízoví cizinci budou zůstávat právě tady, vyberou všem Ukrajincům pasy, na naše jen zběžně mrknou a ani si je neberou (Honza už dokonce jede drze jen na občanku), a za půl hodiny je přinesou zpátky. Jsme doma a už se dost těšíme úplně domů. Nicméně to máme ještě pěkný kousek.

V 10:00 hodin brzdí autobus v Olomouci a na Honzu čeká maminka. Vyptává se a tak jí říkáme aspoň nejvýraznější momenty výletu. Jestli toho Honza namluví doma stejně jako vždycky, tak to si mamka bude muset přečíst deník, aby se vůbec něco dozvěděla. Závidíme Honzovi, že už je „skoro doma“, ale ani na nás jeho mamka nezapomněla a přivezla nám domácí buchtu a džusy v krabičce. Zejména tu buchtu dost oceňujeme a za ní Vám, paní Hradilová, patří VELKÝ DÍK. Něco takového jsme neměli dva týdny v puse (Poznámka editora: Autor opět přehání. Pravděpodobně měl na mysli poslední 2 dny v buse.) a buchta v nás mizí ještě jsme ani nevyjeli z Olomouce…:o) V našem cestovním jídelním sáčku už se nacházejí jen takové ty cestovní dva dny uležené blafy, které by člověk doma pomalu nevzal do pusy. A přeci jen, domů cesta daleká.

15:00 – přijíždíme do Prahy a naše cesta definitivně končí. Páni řidiči nám dokonce pomáhají smontovat kola, ale nikdy to nedělali, tak jim to moc nejde. Ale snaha se cení.

16:00 – konečně doma. Zjišťuji, že nám stále ještě nefunguje pračka. Vyperu v týdnu u Haničky, to už je jenom taková tečka za celým výletem.

Konec zvonec.