Bulharsko (2006)

Článek o Bulharsku pro časopis Konec Konců:

Bulharsko po francouzsku

Zatímco muži každé ráno licitují, kdo vezme do svého batohu stan, kdo vařič a kdo ešus, ženy si již před začátkem expedice rozdělily společné vybavení zhruba napůl a nesou jej tak celou cestu. To celé je přesně v souladu s teorií mužského vyjednávání a ženské kooperace, jak ji prezentuje divadelní představení Caveman, které jsme shlédli těsně před odjezdem.

Ve zmíněném představení pan Holík líčí, jak se muži nad kdečím dohadují a je to pro ně v podstatě hra, zatímco ženy upřednostňují dohodu a jistou spolupráci bez zbytečného handrkování. Během naší „expedice“ jsme takové rozdílné pojetí mužského a ženského světa zažívali několikrát denně, a to vše navíc okořeněné faktem, že naše expedice byla česko francouzská!

Danieli, nevybaluj ten batoh!

Balení batohu je rozhodně Téma s velkým T. My o něm dokázali diskutovat cestou dlouhé hodiny. Mají být těžké věci v batohu co nejvýš nebo spíš jakože u zad? Kam ale dát všechny ty věci, co musejí být pořád po ruce??? Vážeš karimatku zvenku nebo ji cpeš dovnitř? Problematikou se zabýval zejména náš francouzský kamarád Daniel, a to hlavně v praxi. V podstatě při každém zastavení, kdy my jsme si chtěli jen na pár minut sednout, rozhlédnout se či sníst Tatranku, než jsme se nadáli, Daniel už měl půl věcí venku a metodou pokus-omyl zkoušel další a další varianty dobře sbaleného batohu… Obávám se, že do konce výpravy na to stejně nepřišel. Po prvním dni se mezi námi ustálil pokřik "Danieli, nevybaluj ten batoh!" ("Daniel, don’t unpack your bag!"), který jsme vykřikovali již jen při náznacích toho, že bychom si mohli dát pauzu.

Daniel ovšem nezůstal pozadu a pro změnu se nás při každém zpomalení, které by též mohlo signalizovat chvilkové zastavení, vesele ptal: „Už zase jdete jíst?“. Nabyl s námi totiž dojmu, že Češi jedí při každé vhodné příležitosti. Ale hlad v horách je děsně nebezpečný a my jsme se mu přeci jen snažili předcházet!

Dobr den!

Strávili jsme v bulharských horách jen týden, ale za tu dobu jsme stihli potkat 86 Čechů. Vedli jsme o tom v expedičním deníku pečlivou evidenci. V podstatě skoro na každého, kdo vypadal mladší 30 let, jsme vesele halekali AHOJ, a lidem starším jsme jako rodilí mluvčí velmi přesvědčivě říkali bulharské DOBR DEN! Ve většině případů jsme se trefili. Zajímavé ale bylo, že jsme nepotkali žádné Pražáky. Většina našich krajanů měla spíše moravský přízvuk. Češi tak byli jednoznačně nejpočetnější národ, který jsme po horách potkávali. Toto prvenství bylo málem ohroženo poslední den, kdy do campu pod Vichrenem přijely v noci dva autobusy plné Slováků. Jejich průvodce je ovšem hned v sedm ráno vyhnal na vrchol, takže jsme s nimi ani nemluvili.

V březnu mi Nataša z Moskvy psala, že letošní sezónu v jejich kanceláři, kde jsem předloni pracovala, pomáhá Bulhar, a jaký je šikovný, že se tak rychle učí rusky! Hned po příjezdu do Sofie jsem pochopila, že to nemusí být žádný lingvistický zázrak, protože bulharština je ruštině podobná asi jako čeština slovenštině. Pár slov jiných, ale v podstatě jazyk velmi dobře srozumitelný. Moje znalost ruštiny mě tak v naší expedici automaticky zařadila do funkce styčného důstojníka s místním obyvatelstvem. Karlova záliba v orientačním běhu ho zas pasovala do role plánovače trasy. No a Hanka umí vařit, takže se funkce rozdělily naprosto jasně. Daniel měl s sebou dalekohled a upozorňoval nás na všelijaké morfologické, zoologické a botanické zajímavosti. Takový systém doporučuji, dokonale jsme si tak všichni odpočinuli.

Nejvyšší hora Balkánu

Ač jsme se loni po šíleném cyklistickém výletě na Krym dušovali, že 6 let výletů do východní Evropy už opravdu stačí, že letos už URČITĚ pojedeme na Západ, zase nás to na ten „vostok“ táhlo. Už v lednu cestou do zasněžených vrcholků hor Jizerských jsme zasněně hovořili o letních vrcholcích bulharských. O Velikonocích jsme pak dostali poměrně přesnou instruktáž od kamaráda Corkyho, který zná Pirin a Rilu jako své boty, a bylo rozhodnuto! Během příprav se jen měnilo personální obsazení expedice, ale plán projít Rilu a Pirin se nezměnil. Hned druhý den jsme vylezli na nejvyšší horu pohoří Rila a zároveň celého balkánského poloostrova Musalu (2925 m.n.m.). Bohužel spolu s námi na ni vystoupily i všechny okolní mraky, takže jsme toho moc neviděli, bylo to ale během prvních 4 dnů jediné místo, kde se nám podařilo chytit signál na mobilu a napsat maminkám, že jsme v pořádku. Hned v sedle za Musalou nás chytla naše jediná bulharská bouřka, ovšem ale se vší parádou, blesky to práskaly na sto metrů od nás, už jsem se v horách cítila i lépe…

Zato při výstupu na Vichren (2914 m.n.m), nejvyšší horu pohoří Pirin, nám to Matka Příroda s počasím vynahradila. Už od rána se obloha oblékla do azuru a vychutnali jsme si výhledy až k řeckým a makedonským hranicím. Byl to náš poslední den v horách, už jsme nikam nespěchali, tak jsme jen zírali a zírali, Daniel přebaloval batoh, my dojídali různé zbytky, a všem nám bylo dobře.

Souhlasné kroucení hlavou

Je poslední den, poprvé budeme nocovat v campu, sedíme v bufetu a chceme si objednat večeři. Daniel se ptá servírky – „Ty ceny vína v jídelním lístku jsou za sklenici nebo za láhev?“. Slečna nevěřícně kroutí hlavou a říká “za láhev“. V tu chvíli nám dochází, že to kroucení hlavou není nevěřícné, ale souhlasné, a že my se poprvé v Bulharsku setkáváme s pověstnou bulharskou řečí těla, kdy kývání znamená NE a kroucení hlavou znamená ANO. Je to fakt hrozně zvláštní pocit. Na jednu stranu slyšíte to ANO, na druhou stranu nevěříte svým očím, protože slečna kroutí hlavou. Stejně zmatení jsme byli, když si od nás v Sofii číšník bral objednávku a celou dobu pomlaskával a kroutil hlavou, jako že to není možné, ale v podstatě nám „přikyvoval“, že chápe a že nám přinese, co chceme…

Náš kontakt s místním obyvatelstvem byl velmi omezený. Pár postarších horalů a také horalek, které nás zuřivě přesvědčovaly, jak svůj Pirin milují - v ruštině „My óčeň ljúbim naš Pirin!“. Dva taxikáři, kteří se nás oba pokusili ošidit (nedali jsme se!). Jedna drsná revizorka v autobuse, která po nás chtěla přemrštěnou pokutu za to, že nemáme jízdenku za batoh (měli jsme štěstí, naši spolucestující ji vyhnali, ať nedělá ostudu, že v tarifu není o batohu vůbec nic psáno). Jedna paní v restauraci, která nás odmítla obsloužit, dokud si batohy neodneseme na druhý konec zahrádky, a která nám pak třikrát přišla vynadat, že nesmíme čtyři lidé sedět u dvou stolů. Přitom zahrádka byla prázdná a slunečníky u každého stolu kryly právě dvě místa. Trochu jsme se s ní dohadovali, ale pak zašlo slunce, tak jsme se sesedli. Byl to náš první kontakt s místními, takže jsme se dost vyděsili, co to bude za hrůzu a v tu chvíli si vyčítali, že jsme na ten zatracený východ zase jeli…

V restauracích jsme se samozřejmě snažili ochutnávat co nejvíce místních lahůdek, ale o těch snad jindy, protože gastronomie je mé oblíbené téma a bulharské mňamky by vydaly na několik stránek čtení, nad kterým byste slintali. Jeďte sami ochutnat! A nezapomeňte zkusit šopský salát, kebapčeta (čevapčiči), škembe čorba (dršťková polévka), tarator (studená jogurtová polévka s koprem a okurkou), kaškaval (žlutý tvrdý sýr), sirene (bílý měkčí sýr podobný našemu „balkánskému“), džuveč (zapečené maso se zeleninou), kjufte (karbanátky; ale pozor, když se jmenují nervozne kjufte, šílené pálí!). Z nápojů nemůžete neochutnat pivo značky Zagorka, Pirinsko či Kamenitza, silnější nátury místní pálenku rakiji. Ať vám v Bulharsku chutná.