(1) 28.2.2004, MOCKBA stolica CCCP

Moskva, sobota 28.2.2004

Moji milí i vy ostatní,

když jsme před týdnem přijeli do Moskvy, bylo tu všude bílo. Všude bylo tak 50–80 cm sněhu, závěje nahrnutého sněhu po stranách chodníků byly do výše cca 1,5–2 metru. Předevčírem začalo tát a nikdy bych nevěřila, jak rychle se takové kvantum sněhu změní v takové kvantum vody. Na chodnících už ani není břečka, je tu všude po kotníky vody… Holinky nejsou vlastně tak strašná obuv…

JAK JSME SE TU OCITLI...

Množné číslo. Puňťa je tu se mnou. Statečně vydržel téměř dvoudenní cestu autobusem a vlakem a pro změnu prohání ruské kočky. Z Prahy jsme vyrazili “Delfínkem”, což je poetické označení autobusu jezdícího trasu Praha-Riga, kterým jsme před Vánocemi přijeli z Pobaltí domů. Je pomalovaný delfíny a obrovským nápisem OCEAN EXPRESS… Víc se autor realitou zasněženého severu minout nemohl… Řidiči už nás znali, tak nám to prima uteklo… Cestou jsme pak měli jen jeden zádrhel v Rize, kdy mě se psem odmítli vzít do autobusu obě společnosti provozující spojení Riga-Moskva. S oběma jsme již předtím jeli Riga-Tallinn… V Ecolines byli ochotni udělat výjimku, zaplatím-li za psa plné jízdné a koupím mu přepravní klec (v sobotu večer…) a bude v zavazadlovém prostoru… Velkorysé, že? Tak jsme se obrátili na železniční dopravu. Ale děvuška, to si musíte koupit celé kupé, čtyři lístky, do Moskvy jede jen jeden vlak denně, noční, lůžkový… A takové kupé stojí na naše bratru 10 tisíc korunek… Slzy v očích nebyly přetvářkou. Nakonec nás náčelnice vlaku upíchla do prázdného kupé za jeden lístek pro mě a zavazadlový lístek pro psa… Naskakovali jsme ovšem asi tak půl minuty před odjezdem vlaku, nechala mě pěkně podusit na peróně… A tak to tu chodí, jsme přece v Rusku… Zajímavé ale je, že za celou cestu se nikdo nezajímal o psí doklady, takže jsem je ani nevyndávala (čímž mi byly naprd všechny ty jeho krevní testy a razítka). On se ale vlastně nikdo nezajímal ani o mě. Ani na ambasádě při žádání o vízum ani na žádných hranicích se mě nikdy nikdo nezeptal, na jak dlouho sem jedu a co tu budu dělat. A to mam půlroční, pracovní vízum pro neomezený počet vstupů…

CO TU DĚLÁME...

Tak Puňťa většinu času chrápe v kanceláři nebo kouká z okna nebo vítá příchozí. Já sedím u počítače a mám na starosti vysílání ruských dobrovolníků na projekty do zahraničí. Vysvětlování, mraky emailů, zvídavé telefonáty. Taky bude několik seminářů (peaceful self-determination, neptejte se mě, co to přesně je…); budu školit odjíždějící a přijíždějící dlouhodobé dobrovolníky (v červnu jich přijede pět a budou tu rok), budeme školit vedoucí projektů, mám na starosti komunikaci se zahraničními i ruskými partnery, proste práce jak na kostele. A ještě mě navezli do věci zvané “English club”, což úplně přesně nevím, co bude, ale rozjela to tu Angličanka Rosie a ode mě chtějí návaznost… Jsem tu na půl roku, mám normální pracovní vízum a starají se o mě jako o zaměstnance. Jsem tu spíš jako expert/poradce než dobrovolník. No a s psiskem je to tu úplně v pohodě, jednak je hrozně hodnej, jako vždycky, a jako vždycky je taky místním miláčkem. Když někam přijdeme, každý na něj dělá ťuťu ňuňu. Obecně tady mají psy hodně rádi a je všude vítán. Vždycky se někde objevíme a lidi na něj mlaskaj a drbou ho a vykřikujou “Vot sabačka krasavica!“… Zvykl si tu rychle, kolem baráku je park a lidi tu venčej psy na volno, tak může běhat. Je z těch závějí vždycky celej uondanej. Už tu má několik kamarádek. Kočky kolem domu nežijou. Jenom jedno kotě žije přímo u nás na schodišti, má tam pelíšek z krabice a lidi mu dávaj jídlo, takže musím Puňťu vodit z bytu dolů na vodítku a pouštím ho až venku. Ten kocourek je trdlo, úplně nejradši totiž spí na naší rohožce… A Punťa se může dycky zbláznit…

BYDLÍME...

…v jižní části Moskvy. Stanice Akademičeskaja na oranžové trase pro ty, kteří Moskvu znají. Má spolubydlící Máša byla jediná, kdo souhlasil, že si do podnájmu vezme psa. Její pes umřel nedávno a je ráda, že je doma zvíře, se kterým si může hrát a nemusí se o něj starat. Na uvítanou dostal takového oranžového pískacího ježka. Byl odolnej, pískal skoro hodinu… Bydlíme v takovým čtyřpatrovým činžáku ve čtvrti a la pražské Vršovice či brněnské Řečkovice. Okolo jsou domky i paneláky. Na metro to máme tak 10–20 minut pěšky, záleží na tempu, na množství brečky či vody na chodníku, na množství kolemjdoucích psů a na únavě… Práci mam na stejné trase, šest stanic metrem (25–30 minut). Náš byteček je pěknej, mám svůj pokoj, jsou tu plastová okna, bezdrátové připojeni na Internet, v obou pokojích televize s videem atd., ale to jsou věci, které pro mě nejsou zas tak moc důležité, víceméně tu jen přespávám, spíš tím chci říct, že tady nevládne chudoba a hladomor. Ale to je Moskva, ostrůvek úplně jiného života v Rusku. A taky se to samozřejmě netýká všech. Za zmínku taky stojí, že jak tak prší a na střeše byl metr sněhu a my bydlíme v posledním poschodí hned pod střechou, tak nám dneska začalo prokapávat stropem u mne v pokoji. Tak mám vedle postele hrnec a kape do něj voda. Máša říkala, že už uháněla technickou službu, ale že prý to opraví až na jaře. Je díra ve střeše a to teď dělat nemůžou.

POTKÁVÁME...

…spoustu zajímavých lidi. Dopředu jsem hlásila, že já sem nejedu potkávat nové lidi (jak častá je motivace ”to meet new people“…). Budou mi stačit 3–4 hlubší vztahy než znát desítky nicneříkajících tváří… Po týdnu nemohu moc hodnotit, ale lidi u nás v kanceláři, kterou sdílíme s cestovkou typu GTS (letenky, jízdenky, visa, Camp America, Work&Travel…), jsou všichni moc sympatičtí a jsou na mne hodní. Je jim všem do třiceti a umějí anglicky. Je tam hodně dobrá atmosféra v tom smyslu, že se lidi baví hodně i o nepracovních věcech, že každou chvíli někdo přinese něco dobrého a rozdává to všem, že nikomu nevadí pes, všichni jsou komunikativní a ochotní. Dima a Nataška, kteří se mnou patří k dobrovolnické neziskovce, jsou prostě zlatíčka. Všechno mi trpělivě vysvětlují a ukazují mi, co je dobré k jídlu a kde jak co zařídit a prostě se o mne starají. Irina z vízového je původem z Kazachstánu a ta mi zas hodně povídá o Rusku a jak to tu chodí. Ve čtvrtek jsem na vycházce se psem potkala super pána. Nejdřív jsme povídali o psech, ale pak se ptal, odkud jsem a on sám byl z Ukrajiny, vyrůstal v Kazachstánu, pracoval u Černého moře a zajímal se o politiku, tak se mě vyptával na rozdělení Československa a povídal mi o ruské politice a o prezidentských volbách, které tu proběhnou za 14 dní a já naštěstí budu v té době v Anglii. A samozřejmě potkávám další lidi, na bulvárech, v parku, my pejskaři jsme zkrátka komunikativní… Začne to u pejsků a často se to rozvine dál v zajímavou konverzaci. Aspoň se od místních něco dozvím a nejsem tu s mezinárodní komunitou.

KOMUNIKUJEME...

…většinu času rusky. Někteří lidé si se mnou chtějí procvičovat angličtinu, tak trpělivě naslouchám, jak to ze sebe soukají, ale efektivnější rozhodně je, když na mě mluvěj rusky… Já začala smysluplné věty skládat asi tak třetí den, kdy se mi podařilo odbourat svůj blok a převést svou učebnicovou teoretickou ruštinu plnou čechismů do praxe, a od té doby je to OK. Ono mi taky nic jiného nezbývá, když jsem v kanclu sama a pořád někdo volá nebo přichází a já jim mám vysvětlovat, jak se přihlásit, kam se dá jet, kdy budou projekty a podobně… Jsou chvíle, kdy mám tak vypnuto, že ani nevnímám, jestli je to čeština nebo ruština nebo angličtina… a jen přikyvuju… Slovní zásobu chytám hodně rychle, neboť jazyky jsou opravdu podobné a jde to, i přes můj věk, skoro samo… Stejně ale pořád používám česká slova a oni se smějou a opravujou mě (vy dolu jedětě? Da, my VNIZ jeděm…, u vas jest paper? Da, u nas jest bumaga…). Jediné, co mi na ruštině dělá dost problémy, je její přepis do latinky (hojně používáno v emailech). Přepisujou to s jakousi rádoby anglickou výslovností a velmi často mi dost dlouho trvá, než pochopím, co to je za slovo. Zrovna tak, když anglická slova přepisují do azbuky. Asi den mi trvalo, než mi došlo, že název LAJT (ale psáno azbukou) je anglické light… Taky mě ještě dostávaj ty jejich zkratkový slova… Zkracujou kdeco a velmi rádi. Asi ve zbytcích vaší ruštiny vydolujete UNIVERMAG (univerzalnyj magazin, obchodní dům). No a dle této logiky je TERAK (terorističeskij atak), ZARPLATA (zarabotnaja plata, výplata, neplést se ZAPLATA, což je naše záplata…), KANCTOVAR (kancelárskij tovar, kancelářské potřeby)… A tak dále, takových slov jsou stovky a hojně je používaj, a když se zeptám, co to znamená, začnou mi složitě popisovat význam, ale málokdy je napadne mi říct cele znění… Ještě mě zaujalo oslovování. V učebnicích ruštiny je to psáno správně. Vždycky jsem si myslela, že to je jen “jako” oficiální, ale oni tady na sebe, když se neznají, fakt volají “molodoj čelověk” a když vás kontroluje policista (což je teď v metru časté), tak volá “Graždanin!” (Občane!). No a mně říkají všichni “děvuška”, to je normální. Jinak jsem z ruštiny vlastně celkem nadšená, protože rozumím mnohem víc, než jsem si myslela. Když mluvím, řeknu skoro všechno, protože tam prostě přihazuju svý český slova a oni to pochopěj… Lidi jsou většinou příjemný, samozřejmě občas narazím na někoho, kdo si potřebuje něco dokazovat. Dneska jsem třeba na trhu chtěla koupit toaletní papír a přišla ke mně ochranka, že jako na trhu jsou psi zakázaný. Je to takové kryté tržiště skoro jako supermarket, tak je to asi pravda. Nicméně ten skrček na mě mluvil nehezkým tónem a tady platí, nedat si nic líbit, tak jsem se ho důrazným hlasem zeptala, jestli si můžu ještě koupit ten toaletní papír a pak jít. On myslel, že mu nerozumím a začal se vytahovat se svoji angličtinou: „You have to know, that the dogs are not allowed here…“. Tak jsem ho uťala ostrým “ja panimaju” a rusky jsem se ho znovu zeptala, jestli si můžu koupit ten zatracenej papír. Trochu zchladnul a anglicky mi řekl “quickly”. Tak jsem se ho pak medovým hláskem zeptala, jestli může sabačka čekat před tržištěm a na to řekl, že jo. Ve finále naše milá sabačka venku štěkala jako blázen, tak milej ochranka šel a Puňťu utěšoval… Měl, co chtěl. Kdyby nás nechal vevnitř, byl by klid. Nějaká paní se mu (ochrankovi) smála a říkala “vaša sabaka ogromnaja i strašnaja…” a smála se na celé kolo a Puňťu drbala. A nějakej pán se mě ptal, jestli má sabačka pasport, a když jsem kejvla, tak říkal ochrankovi, vidíte, je registrovanej, proč by tu nemohl být… A tak to tu chodí. Lidi zkoušej dělat velký ramena a člověk si nesmí nechat nic líbit. To mi vysvětlila Světlana už v úterý a ono to funguje. Ještě je tu jedna věc, které se přes časté opakování stále směju. Když v ruštině diktujou emailovou adresu, tak jak my @ říkáme zavináč (v čemž vidím logiku, neb to je zavinuté), tak rusky se říká sobaka (pes), čehož logiku jsem ještě neobjevila.

JEZDÍME...

…metrem. Pres veškerá varování od mnohých z vás to tady prostě jinak nejde. Do práce to mám skoro půl hodiny a to je to jen šest stanic, čili možná nějakých 20 km. Hned od prvního okamžiku na mě metro působilo hodně domácky, neb autorem vagónů je nám všem dobře známý Mitišinskij mašinostrojitělnij zavod, autor pražského metra, čili vagóny vypadají téměř stejně. Akorát jich není v jedné soupravě pět, ale osm, jezdí mnohem rychleji a intervaly jsou asi minuta. Vůbec je to tu takové rychlé, ve chvíli kdy vlak brzdí, otevírá dveře ještě za jízdy, a když zastaví, už hlásí “Ostorožno, dveře zakryvajutsja”. A fuch, fakt se zavřou. Nestíháte? Smůla, za minutu jede další. Vzhledem k tomu, že metro jezdí DOST plné, je to někdy trochu boj. Moskevské metro prý přepraví 15 MILIONŮ lidí denně. Žije jich tu 10 milionů, tj. 2/3 z nich jedou dvakrát denně… Do práce a domů, jak logické. A vzhledem k rychlosti a plnosti tomu i věřím… Obecně je moskevské metro dost fenomén. Je přehledné a funguje dobře a je v něm děsný vedro. Taky jsou místní patřičně hrdí na to, jak pěkné jsou stanice, skoro muzeální kousky. Tak to je ale pravda jen o některých. Ty přímo v centru jsou opravdu k ukoukání, zejména ty jakoby se secesní výzdobou, kovaná zábradlí, štukované stropy… hm… Standa to zhodnotil takto “Jsou zde dvě věci lepší než v Praze – metro a sushi bary“…

PROCHÁZÍME SE...

…po bulvárech. Musím říct, že fenomén bulvárů mě naprosto nadchnul a už se těším na jaro, až všechno rozkvete. Nemůžete si ale představovat jen tak nějakou “širokou ulici” jako jsou v Praze či v Paříži. Takovému označení odpovídají pouze zdejší “prospekty”. Bulvár je něco jiného a Moskva je bulvárama prošpikovaná. Bulvár vypadá následovně – je široký asi 80–100 metru. Nechci si vymýšlet, můj “ženský” odhad může být zkreslený, ale když to vezmu tak, ze krikeťákem hodím 30 metrů a zprostředka bulváru bych rozhodně na kraj nedohodila, asi by to tak mohlo být… Po stranách jsou domy, samozřejmě, obchody, banky, jak kde, pak následuje obyčejný chodník a silniční pruh nebo dva. No a prostředkem bulváru se táhne široká pěší zóna, s travou, stromama, parkem, rybníčkama, někdy zahradní restaurací, zkrátka oddychový prostor, kde si hrajou děti a lítaj psi. Po takovém bulváru to mam asi kilák od metra do kanceláře a chodím tam Punťu venčit i v poledne. Teď je rybník zamrzlý a bruslí se na něm.

…v rublech. Ale běžně se tu všechno počítá v dolarech. I výplata. Směnárna je na každém rohu a kurz k dolaru a k Euru je součástí každých zpráv. Ceny jsou tu překvapivé, nevycházím z údivu a nic nedokážu odhadnout. Třeba metro je neuvěřitelně levné, cca tři kačky za jednu cestu, včetně přestupů, můžete jízdou strávit cely den. Voda, elektřina a plyn jsou zadarmo, nebo téměř zadarmo, takže nějaké šetření zdrojů nehrozí… Odpad tu samozřejmě netřídí, recyklovaný papír neznají. Místní volání z pevné na pevnou je zadarmo. Na mobilech jsou SMSky za 3 centy (asi koruna). Naopak ale třeba dát si čaj někde v kavárně vyjde minimálně na 50 korun. Kafe od 60–80 korun výše. Večeře v restauraci nejde pod 200, spíš tak až k tisícovce, je-li to dobrý podnik. Nájmy jsou astronomické, zejména je-li bydlení trochu slušnější. Ostříhání u pánského holiče přijde na pětistovku. Takže dopředu nikdy nedokážu říct, co kde kolik bude stát. Obecně je ale Moskva celkem drahá, rozhodně dražší než Praha.

…kdeco. Minulé pondělí byl den “Obránců vlasti” a bylo volno. V neděli byla v televizi velkolepá show na oslavu národa. Zírala jsem jako blázen. Bylo to jako přímý přenos z Paláce kultury, kde se na pódiu střídají generálové a děti v uniformách a zpěváci oslavující ruskou hrdinnou armádu. Návrat v čase o dvacet let… A v pondělí večer byl nad Moskvou mohutný asi 20 minutový ohňostroj (kompozice ale nic moc). 8. března budeme slavit Mezinárodní den žen, je volno, nepracuje se… A jelikož letos 1. a 9. máj připadá na víkend, dá nám vláda dva dny volno 3. a 4. za sebou, aby to lidem nebylo líto a užili si volno. No a jelikož lidé většinou chtějí někam jet, přidají jim prý některé podniky ty tři dny volna 5.-7.5., aby měli celý týden… Rusko... Těmto věcem se přestávám divit… Už si začínám i zvykat, že si každou chvíli někdo vymyslí nějaké pravidlo, že se jako zakazuje tohle a tamhleto a najednou je jinak to, co předtím bylo normální… Jak říká Světlana, Rusko, to znamená flexibilita…

Tak já myslím, že pro dnešek jsem vám toho napsala dost. Jelikož budu chodit každý den do práce a neočekávám nějaké převratné novinky, nebude zpravodajství nijak časté a ohromující, ale klidně se ptejte, co vás zajímá. No a jsem tu až do srpna, takže se neváhejte pozvat a přijďte pobejt. Doporučuju červen či červenec.

Tak sčastlivo, molodci,

Klára