(2) 24.3.2004, Po měsíci v Moskvě
Moji milí, milovaní a ostatní!
Dneska jsem se zkrátka rozhodla, že vám napíšu v pracovní době, neboť se k dopisu chystám už dva týdny, ale kdykoli přijdu dřív nebo zůstanu déle, že jako vyřídím soukromou poštu, stejně se mi sem hrnou a volají lidi a udělám starou belu. Takže s tváří hráče pokeru předstírám aktualizaci adresáře a hurá do sepsání novinek po prvním měsíci mého zdejšího pobytu.
Vám se to řekne “piš”, ale ono není nijak moc co. Moc se tady toho extra zajímavého neudálo. Oficiálně sice začalo jaro, ale zima se stále drží zuby nehty a sníh stále pokrývá Moskvu, i když pokrývka již není stoprocentně souvislá a už se zdá, že to všechno roztaje. Oslavili jsme MDŽ, zvolili prezidenta a já byla týden v Anglii a při přestupu na letišti v Praze zažila naprosto úžasné setkaní se šesti lidmi. V životě bych neřekla, že mě to tak nadchne, vždyť jsem tu teprve měsíc.
TROCHU POLITIKY
Nebudu vás unavovat žádnými analýzami, jen jsem s němým úžasem pozorovala, jaká sláva byly oslavy Dne obránců vlasti, ještě větší sláva byla oslava MDŽ (Mezinárodní den žen pro vás mladší..:o) a téměř bez povšimnutí sdělovacích prostředků proběhla volba prezidenta (trochu přeháním…:o). Všichni dopředu jasně věděli, že vyhraje Putin. Možná poslouchám nesprávné rádio a sleduji nesprávné televizní programy, ale v porovnání s MDŽ byl prezident fakt outsider vysílání. Tady v Rusku je MDŽ stále státním svátkem a nešli jsme do práce. Místo toho se oslavuje ŽENA… My jsme ji oslavili koncertem dívčích kapel v jednom undergroundovém klubu. Byl to můj první punkový koncert v životě a bylo to celkem příjemné. Akorát tam bylo zakouřeno a hudba dost nahlas, ale přes mé očekávání tam vůbec nebyl alkohol ani drogy. Z Puňti se mohli všichni ti vegetariáni a ochránci zvířat a antiglobalisti zbláznit. Pořád ho někdo ňuchal a hladil a fotil. Taky tam měli supr fólii vlka z večerníčku Jen počkej zajíci, pěkně v růžových trenýrkách, fakt nádhernej, máme ho vyfocenýho.
Ale ještě k té politice. Po koncerte jsme šli ve třech na kávičku do jednoho podniku a s jednou místní slečnou v mém věku jsme trochu zabrousili na vztahy mezi bývalými SS republikami. Zírali jsme se Standou na prohlášení, že slečna nechápe, proč je Ukrajina samostatná, vždyť je to přece skoro stejná země a vždyť jsou si lidi tak podobní a je to celé zbytečné. Jen maličko jsem namítala, že Ukrajinci by určitě nesouhlasili, na což slečna rezolutně zavrtěla hlavou, že je to celé nesmysl. Nehádala jsem se. Když jsem se s tímto názorem setkala podruhé a potřetí, už mě ani nepřekvapil. Sovětský Svaz měl pro místní prostě cosi do sebe. A pohledem do kalendáře jsem zjistila další zajímavou věc. Rusko slaví Den nezávislosti ve stejný den jako já narozeniny, tedy 12. června, a ten den je opět státní svátek, čili se opět nepracuje, a i když je to sobota, doufáme opět ve volné pondělí, čili bude další dlouhý víkend, hurá. Jo a kdo to nevíte, tak já se vracím domů na svoji promoci koncem dubna, kdy přivezu domů i sabačku a pak přilétám v červnu znovu na víkend na Vlastíkovic svatbu, takže jsem vlastně skoro pořád doma...:o)
Jo, ještě k těm prezidentským volbám. Loni jsem probírala s Jeffem volby v USA a říkal, vyhraje znovu Bush, lidi ho mají rádi, že je “takový jako oni, jeden z nich”. A v tomto je velké Rusko Americe podobné. Před volbami zde mi jeden pán říkal, vyhraje Putin, lide ho mají rádi, že je takový obyčejný, jeden z nich. Jedna slečna mi tvrdila, jaký je šikovný, že umí německy a nepotřebuje tlumočníka. Nebyla v tom z mé strany provokace, nicméně mi to nedalo se jí nezeptat, jak často takový ruský prezident vede jednání v němčině, že je to jako taková velká výhoda.
MALIČKO O LIDECH
Při těch mých nekonečných cestách narvaným metrem, které mě dost unavují a kdy se teda rozhodně nedá něco číst, si prohlížím lidi. To byste nevěřili, jak jsou tady pěkní lide... Skoro jako v Praze…:o) V Estonsku se mi totiž lidi moc nelíbili, teda tam byl takový zvláštní kontrast, hodně hezké slečny a hodně oškliví mladí mužové (a to nejen z mého pohledu). Tady je prostě velká spousta hezkých lidí. A co mě překvapilo, přes veškeré mé předsudky, Rusky nechodí nijak moc nalíčené… Možná to je tím, že to je Moskva, možná na venkově je to jinak, to nedokážu posoudit, neboť v Tallinnu byla ruská menšina zmalovaná dost, ale tady ne. Možná ta skupina, co okupuje Prahu a Karlovy Vary je taky jiná, než “běžný” Moskvan (rusky Moskvič…:o) jezdící metrem… Lidi se tu snaží chodit oblečení podle jednotné módy. Neznám světové trendy, ale tady teď rozhodně frčí boty do špičky, a to u ženských i u chlapů. Na pánských polobotkách to vypadá zejména směšně. Všichni ale chodí šediví, černí, oblečení v odstínech černé, tmavě šedé, tmavě modré, tmavě hnědé… To už musí být odvaz, když má nějaká ženština světlejší kožešinu… Dnes je překvapivých deset stupňů, tak se lidi trochu odslíkli z kožichů, ale stejně je to pořád tmavá masa…
JEŠTĚ DROBET O DOPRAVĚ
Určitě jsem vám ještě nepsala, jaký tu mají fikaný systém taxíků. Tady totiž nevidíte auto s majáčkem TAXI. Tady jsou všechna auta taxíkem… Cenu je doporučeno dohodnout předem. Hezké mladé dívky samozřejmě plat méně než banda opilých čtyřicátníků…:o) Metro jezdí do jedné, takže se, rodičové, nemusíte obávat, že bych takových služeb využívala, tak pozdě v noci se městem nepotuluju.
NĚMNOŽKO ČESKÉHO DOVOZU
Zatím jsem se tu setkala se třemi produkty české výroby – papírové kapesníky, arašídy a francouzský sýr Veselá kráva, který sice nese azbukou psanou etiketu Vesiolaja burjonka, ale po stranách je složení napsáno česky a vyrábí a dováži Danone Benešov...
DVĚ KRÁTKÉ HISTORKY Z ANGLIE
Koho vás nebaví číst o politice, zde malý exkurs do náboženství. Ne nebojte se, já jsem asi skoro ateista, ale hlavně jsem trdlo a o světových náboženstvích vím starou belu, takže má setkání s nimi se nesou v duchu překvapení. Jelikož doufám, že v této nevědomosti nejsem sama, zde mé dvě malé anglické příhody.
Jedna se váže k islámu. Můj kolega Dima je muslim. Konvertoval před dvěma lety, detaily neznám, nicméně to praktikuje celkem důsledně. Do Birminghamu jsme přijeli o den dřív než ostatní a spali jsme v hotelu. Ubytovali jsme se, přijdeme na pokoj a já koukám, proč ten kluk lítá po pokoji s kompasem. To neuhodnete. Zaměřoval Mekku, přátelé, pak vytáhl modlitební kobereček, nasměroval ho k Mekce a začal se modlit. Nechci nic zlehčovat ani si dělat legraci, ale byla jsem z toho paf. Dneska už mě nemůže rozhodit, když ho třikrát denně vidím mizet s koberečkem z kanceláře na půl hodiny. Nenechávám ho, aby na mě házel svoji práci, o což se zpočátku trochu snažil, takže mi to je jedno a považuji se v podstatě za člověka tolerantního…:o)
Má druhá historka se váže k sikhům (no vidíte, ani nevím, jak se to píše, počítám, že to celé spadá pod budhismus). Po jednání v Anglii jsme zůstávali o den déle. Birmingham je v Anglii takové centrum všech imigrantů. V ulici vidíte plno lidí, jak říká Neelanjana, kteří mají “alternativní” barvu pleti, tedy ne bílou (mimochodem, Neelanjana se naprosto nevázaně vrhla na makový závin od Moniky a pozdravuje vás všechny, kdo ji znáte). Moc se mi tam líbilo a nemohla jsem se na lidi vynakoukat. Bydleli jsme v takové indicko-pakistánské čtvrti a šli jsme na malou vycházku. Hledali jsme muslimskou mešitu. Dima zaměřil něco, co tak mohlo vypadat. Přišli jsme tam a byla to ooobrovská budova. Vlezli jsme dovnitř a pán u vchodu říká, to není mešita, to je centrum sikhů. A já si říkám, no jo, to se tady asi slejzaj i na nákupy, že tady mají i obchod s obuví (bylo jich tam asi deset polic). Mno, pak nahlídneme dovnitř a vidím, jak tam všichni seděj na zemi a baštěj z mističek a všichni jsou naboso… Tak ty police nepatřily k obchodu, ti lidé se před vstupem na svoji posvátnou půdu zouvají. Musela jsem se sama sobě smát a vy se mi klidně smějte taky…:o)
POMÁLU KULTURNÍHO ŠOKU
Jak často zde vzpomínám na svoji chytrou diplomku a jak často se na sobě snažím vypozorovat, co je a co není kulturní šok… Po měsíci pobytu můžu říct, že první fázi mám za sebou. Šlo to rychle. Nadšení z nového, střet s realitou a postupné otupění. Otázkou je, co je opravdu kulturní šok a co je prostě jen jiné pracovní tempo a jiné pracovní postupy. Ještě stále mě trochu zarážejí již zmíněná měnící se pravidla. Minulý týden si například u nás na stanici metra vymysleli, že mám při přepravě brát psa do náručí. Špinavej jako prase z té tající břečky a vážící 13 kilo, to je fakt špatnej vtip. Zpočátku jsem tu ženskou u vchodu prostě ignorovala. Řve za mnou “Děvuška, sabačku na ruki!” V pátek se jí to přestalo líbit a vzala si na pomoc píšťalku a hvííízd a šup, už u mě byli dva milicionáři a “děvuška, ta sabačka…”. Jelikož mě již uniforma nemůže zmást, zatvářila jsem se jako známý hrdina (jak často zde vzpomínám na Péťu Balcera) a v klidu pravím: “Pánové, když je sabačka malenkaja, patří na ruki, když je sabačka bolšaja, má košík”. A naše sabačka nosí košík, protože venku sežere, co najde, a že toho v tom tajícím sněhu najde dost. Tuhle jsem mu z mordy páčila zelené plesnivé syrové kuřecí stehno. Nechtěl ho pustit, syčák… No, každopádně od té doby vcházíme do metra s košíkem a ve vagónu ho sundáváme. Já nejdřív myslela, že se bojej o jeho tlapky na eskalátoru, ale on je to jen další z místních výmyslů a nesmyslů. Několik ženskejch už mi (kromě výkřiků „vot sabačka krasavica“) začlo pro změnu říkat, „vot sabačka umnica“, že jako umí přeběhnout eskalátor, že ony musejí své pejsky přenášet. Takže naše sabačka je teď umnica, což je česky něco jako šikulka, kdyby vám nedocvaklo.
No jo, asi jsem první fázi kulturního šoku překonala. Lidi mě se sabačkou mají za místní a neustále se mě někdo ptá na cestu. Mám takový ten důvěryhodný obličej, se kterým se stařenky rády zakecají…:o) Jenže já netuším, kde tu co je. Dneska jsem teda jedné uměla říct, že číslo 14 je na konci našeho bulváru, tak jsem na sebe byla pyšná. Tuhle se mě taky na trhu jeden pán vyptával, co tu dělám, jestli studuju. Řekla jsem, že pracuju a on povídá: “Pracujete? A nejste náhodou nějaká moc mladá, abyste už pracovala?”, lichotník jeden…:o) Aby to ale nebyla jen taková samochvála, tuhle taky jedna paní volala a po mém pětiminutovém vysvětlení, že jejího německého kamaráda opravdu nepozveme jen tak za poplatek do Ruska, mi řekla – dejte mi někoho, kdo mluví rusky. Baba, a tak pěkně jsem jí to vysvětlila… Minulý víkend jsme byli se Standou nakupovat. Pěkně jsme to vyřídili, o všechno jsme si u pultíku řekli, hezky nám ta ruština jde. Na odchodu říkám “Spasibo i do svidanija”. A Standa se začal smát “Tak kdyby si doteď mysleli, že jseš Ruska, tak teď ses teda úplně prozradila, slyšelas někdy, že by tu někdo děkoval či zdravil?”…:o) Je to fakt, je tu směsice národů bývalého SSSR, že náš neutrální český přízvuk není nikomu divný, ale nějaká slušnost v tomto smyslu, to se tu moc nenosí…:o)
Vlastně mě už ani tolik nevytáčejí místní fígle na cizince i domácí. Uvedu příklad. Potřebuji běloruské tranzitní vízum. Na stránce běloruské ambasády je telefonní číslo, které jsem vytočila. Dovolala jsem se na alžírskou ambasádu a paní říká: „Jo, to my víme, že to tam mají špatně.“ No a víte správné číslo? Nee, to nee. Neví ho nikdo, asi je tajné. Tak jsem se dnes ráno vypravila na adresu, která je na stránce běloruské ambasády uvedena. Po hodině pěší chůze dorážím a vrátný říká: „Ale tady žádná ambasáda není, nějací Bělorusové tu žijí, to jo, ale žádné vízové oddělení.“ Jestli si myslíte, že ti Bělorusové věděli, kde je jejich ambasáda, tak to sem ani nejezděte, to byste tu nevydrželi ani den. A právě podle toho, že mě takové věci už nejenže nerozčilují, ale ani nepřekvapují, podle toho se pozná, že už se asimiluji.
Tak sčastlivo molodci,
Vaše Klára a sabačka umnica
Ještě douška na závěr. Jak jsem vám minule psala, že Rusové říkají zavináči (@) sabaka/pes, tak jsem udělala v Británii mezi cizincema malý průzkum a vypadly z něho zajímavé výsledky, nu, posuďte sami:
česky, slovensky: zavináč
Anglicky: at
Welšsky: llidiadniennog (ovčí varlata)
Rusky: sobaka (pes)
Italsky: chicciola (ulita)
Řecky: papaki (kachna)
Srbsky: majmunce (opička), ludo a (bláznivé a)
Ukrajinsky: ukho (ucho), obeziana (opice)
Turecky: kulak (ucho)
Německy: Klammer-Apfer (opičí objetí), Affenschwanz (opičí ocas)
Francouzsky: arobase (nemá význam)
Španělsky: arroba (nějaká váhová jednotka)
Polsky: malpa (opice)
Estonsky: ad
Bulharsky: meimunka (opice)
Japonsky: atto
Mongolsky: att
Korejsky: kolbengi (druh mušle)
Dánsky: snabela (sloní chobot)
Arménsky: shenik (štěňátko)
Chorvatsky: majmuncic (opice)
Holandsky: apenstaartje (opičí ocas)
Lotyšsky: at
Finsky: miukumauku (kočka)
Uznejte, že v tom je určitá poetika. Klidně to pošlete dál, ať se lidi něco přiučí…:o)
A ještě, kamarádi, zatím mi nepřišla ani jedna pohlednice nebo dopis! Nesnažte se to svést na pomalou ruskou poštu!…:o) Za maily však děkuji převelice!