(3) 10.4.2004, Moskva velikonoční

Moji milí,

tak uplynulo pár týdnů a já mám zase čas a pár nových historek k sepsání emailu. Čas tady tak rychle letí, že se ani neohlídnu a další týden je pryč, práce je pořád spoustu, no a za dva týdny už zase jedu na návštěvu domů.

Po několika týdnech života zde jsem usoudila, že je načase něco udělat s mojí ruštinou, tedy trochu se posunout nad rámec běžné denní konverzace, a začala jsem mít dvakrát týdně soukromé hodiny. Mám stejnou paní učitelku jako Standa, je naprosto výborná, musela jsem si koupit sešit a z hodiny na hodinu mi nakládá neuvěřitelné množství úkolů, které jako blázen po nocích píšu. Bohužel to je jediná cesta, jak s tím svým jazykem něco udělat. Na první hodině se Viktoria totiž zhrozila, jaké dělám chyby, a pravila, že je mnohem horší se chyby přeučit, než se začít učit vše od začátku… Ale nejsem v tom sama, tuhle mě něco nechala překládat z angličtiny a bylo tam slovo generation. No, co řekne průměrný Čech asi tak odhadem, že? Hodí tam trochu ruský přízvuk a řekne “generaaacija”… Viktoria vykřikla “Pane Bože, za co mě trestáš, zapomeňte tohle slovo, Stanislav to říká taky, rusky je to “pokolenie”, ať už to od vás neslyším…” No, ode mě už to teda neuslyší… Ptala jsem se Viktorie, jestli jsme se Standou jediní Češi, které učí, a říkala, že jo. Do 1991 prý učila hodně Čechů, Poláků a východních Němců. Pak jako mávnutím proutku přestali mít zájem a začla učit hlavně Angličany, Američany a západní Němce. Teď se prý ale východňáci zase vracíme, učí ještě nějaké Poláky. Říkala, že Češi jsou pro ni zajímaví z “profesionálního” hlediska. Děláme samozřejmě úplně jiné chyby a někdy se obě nestačíme divit (začnu-li totiž do ruštiny házet česká slova, zní to, jako bych mluvila staroruštinou…:o). No a taky asi jsme na trochu pokročilejší úrovni. Koho má furt bavit opakovat dokola, co to je skloňování…:o)

No a jak mi Viktoria nakládá ty úkoly, tak jedním z nich je na každou hodinu shlédnout nějaký pořad v televizi a vypsat si z něj nová slova. Vzhledem k mé poněkud složité bytové situaci (podrobněji později) toto pro mě není možné, takže to substituuji výpisky z rozhovorů s místními. Moji moskevští kamarádi mají ze mě kvůli tomu pěknou srandu, vždycky, když něco nerozumím a optám se, co to znamená, tak už se to chystají hláskovat a říkají “zapiši v tětraď” (napiš si to do sešitu)…:o)

V posledních dnech je mým největším oživením místního dění má nejasná bytová situace. Stanici Akademičeskaja jsem opustila před dvěma týdny, neboť do Mášina bytu se vrátil tatínek, který je majitelem. Bydlení mi nabídli jedni fajn lidi, Víťa a Světa. Že prý budu mít svůj pokoj. OK. Jaksi ale zapomněli zmínit, že v bytě žije ještě Světina maminka, že “můj” pokoj je centrální místnost bez dveří, kterou se prochází, ať jdete v minibytě kamkoli, no a hlavně se zapomněli zmínit o nepodstatném detailu, kterým byla Šuňa (háček nad s a nad n). Když jsme tam tedy s Dimou a všemi mými věcmi jednoho čtvrtečního pozdního večera přijeli, ptám se, jestli mohu Puňťu pustit. Bez problému. No, málem jim Šuňu zakousl. Šuňa je totiž kočka… Celou noc se pak neodvážila jít ani na záchod ani najíst. Takže jsem si tam nechala nějaké věci a několik dní tak přespávala u známých, pak jsem Puňťu dala na pár dní k Irině a bydlela tam, ale prostě to nešlo. Nakonec mi bydlení nabídla Světlana, kde bydlíme v malém bytě 1+1, ale aspoň si rozumíme a není tu kočka, což je v Moskvě dost neobvyklé a proto je tak těžké mi najít bydlení. Až tu Puňťa nebude, můžu bydlet kdekoli. Takže jsem přes týden žila jako kočovník, věci na třech místech po městě, a poznala jsem tak několik regionů Moskvy a několik nových stanic metra, což by se mi jinak nepoštěstilo…:o)

No a úplně nejčerstvější historka se váže k včerejší návštěvě budoucího bytu. Jeli jsme s Irinou, která taky něco hledá, k takové hodné paní, která odjíždí na tři měsíce do Holandska k dceři, že by nám jako byt 3+1 přenechala… Jeli jsme tam hodinu metrem, od metra ještě deset minut maršrutkou, a od stanice maršrutky ještě dalších deset minut pěšky. To už se mi moc nelíbilo. Přijdeme do bytu a již naučeně testuju situaci, mohu pustit psa, nemáte kočku? Ale jo, to je náš Vasja. Vasja je asi dvacetikilové monstrum, o délku vyšší a o tři váhové kategorie těžší než Puňťa, a došlo-li by k boji muž proti muži, vítěz by byl bez pochyb předem znám. No, Vasju paní zavřela do pokoje, a prý jestli mám ještě dva týdny kde bydlet, že až odjede Puňťa, mohla bych být tu. Tak jo, OK. Pak nám ukazuje byt. No a do téhle komůrky se děvčonky složíte, není tu postel, jen takové rozkládací kanapíčko, ale to vám nevadí, že jo, na něm se složíte spolu, vždyť jste dvě holky… Irce ztuhly koutky a říká, víte, já myslela, že budeme mít každá svůj pokoj… No, tak si vyklidíte obývák (plný krámů). Irka polkla, že teda jo, nicméně absence postele nám stále dělala trochu hlavu (kdyby aspoň byla k mání matrace). Tak fajn, šly jsme popíjet čaj a paní začla vyprávět, že Vasja s ní do Holandska neodjede a že bychom ho jako měly mít my dvě na starosti. Říkám si, pch, nasypat jednou denně kočce žrádlo není žádné umění. Jenže pak začla paní vyprávět, jak Vasja suché nežere, že ho po tom bolí bříško a že je zvyklej na vařenou stravu, no, děvčonky, vaříte si pro sebe přece, můžete mu dávat to, co jíte vy, já vám tu nechám nějaké peníze. Ehm, no, víte, my zas až tak moc nevaříme... A co jíte, děvenky, vy si k snídani nevaříte kaši? Víte, Vasja je zvyklý snídat kaši… No a bylo rozhodnuto, mrkly jsme s Irkou na sebe, že teda žádný kočce k snídani kaši vyvařovat nebudeme… Já odvezu domu psa a uvážu si na krk kočku, to tak akorát… A to prý ještě Vasja, když má špatnou náladu, nechodí na svůj záchod, ale všude po bytě… No, mám kočky ráda, na bydlení nemám velké nároky, jsem člověk celkem přizpůsobivý, ale co je moc, to je moc… Irka pravila, že bychom rády den na rozmyšlenou a prskajíce smíchy jsme se vydaly zpátky na maršrutku… Bylo mi líto Dimy, že mu musím zavolat, že bydlení opět nemaá. Hledáme dál…:o)

Jak jsem tak bydlela/nebydlela pár dní u Víti a Světy, tak mi jeden večer ukazovali fotky z loňského workcampu. Vydali se stopem přes Bělorusko, Polsko, Německo až do Francie. Byli úplně na jihu u moře, protože Víťa je vášnivý rybář. A jak mi tak ukazovali fotky, tak došlo k takové veselé situaci. Povídají: A tohle je Eman, byl prima, koukej, je taky z Čech… Jee, to je přece Eman Pokorný, no jasně ten někam jezdí každý rok, jezdí i na inexová setkání, psal i článek do Zpravodaje, toho znám. Víťa a Světa se usmívali, že jako my Češi se všichni známe… Prohlížíme dál. A tohle je Krista, Belgičanka. Zírám na fotku jako blázen a říkám, to není možný, to je Krista Desmet, vyznačující se tím, že má narozeniny ve stejný den jako já. V roce 2000 jsme spolu čtyři měsíce žily ve Francii, narozky jsme spou slavily v Pyrenejích. To není možný, to je ale náhoda. Víťa a Světa na mě koukali, jestli jsem nespadla z višně, jak můžu znát zrovna Kristu. Pak mi ukázali společnu fotku a ptají se, tak koho ještě znáš, ty znáš všechny dobrovolníky? A to jsem s nima ani nehrála hru na Společné známé, jak se mi mnozí často smějete…

Prozatím bydlím u svojí kamarádky Světlany (znám tady asi deset Světlan, Rusové nemají na jména moc fantazii…:o). Světlanka má pro mě tu velkou výhodu, že je tady jedním z mála lidí, kdo si se mnou NECHCE procvičovat angličtinu. Naopak je líná anglicky mluvit, takže mluvíme skoro pořád rusky a aspoň se něco přiučím. Včera jsme ležely večer na kanapi a sledovaly pořad z Afriky o žirafách (zapisovala jsem svědomitě do tetradi všechna jména zvířat a jejich mláďat…:o). Světlana žila čtyři roky v Praze, čtyři roky v Peru a tři roky v Indii (všechno s rodičema, tatínek je jakýsi strojní inženýr), takže si s ní mám o čem povídat.

Dneska mi třeba líčila, jaký je problém žít v Moskvě jako svobodná holka, a to jí je pouhých 25 roků. Nejen, že jí britská ambasáda kvůli tomu nedala vízum, přestože má dobrou práci v bance a “bohatou vízovou historii”, jak se v místním slangu říká lidem, kteří trochu cestovali…:o), ale pro svobodnou holku je problém sehnat i bydlení. Nikdo si totiž nechce vzít do podnájmu mladou pohlednou svobodnou, protože se bojí, že by si tam vodila “pánské návštěvy”. Vyprávěla mi, jak její kamarádka hledala byt přes realitku a agent už byl tak zoufalej, že jim z tohoto důvodu a zcela otevřeně lidi odmítali, že prostě lidem řekl, že má přítele. Jenže, lidem se to nezdálo a chtěli přítele vidět. Takže sehnal jiného agenta, který předstíral, že je její přítel, a šli spolu okukovat byt. A líbí se ti výhled, miláčku? Fakt úžasný. Nebo si chtěly tři holky na léto pronajmout daču (háček nad c) v Podmoskoví (asi 60 km od Moskvy), že tam budou jezdit na víkendy na vzduch. Jakmile se ale babuška dozvěděla, že nejsou vdané, začala se cukat. A to je ještě ani neviděla… Pro mě prostě zcela nečekané příhody z místního života.

Tak jako já vám píšu o těch divných věcech tady, tak vám musím říct, z čeho byli zase naopak vyjevení Rusové. V místním pokrokovém kinu Muzei-kino dávali minulý čtvrtek český pohádkově hororový film Otesánek. V ČR jsem ho neviděla a Hanička mi o něm těsně před odjezdem velmi sugestivně vyprávěla, tak říkám několika lidem, pojďte, to je Švankmajer, to se vám bude líbit. I jestli jste film neviděli, tak jistě znáte pohádku o Otesánkovi. No a film je na její námět, jen je tam spoustu vtipných momentů a taky pár lehce v kostech mrazících. Moji ruští kamarádi na mě hleděli v úžasu (v českém i ruském smyslu slova, rusky užas je hrůza), když Otesánek sežral kocoura (chápete, tady v Moskvě se kočky narozdíl od Prahy prostě nejedí), pak zírali, když snědl pošťáka, no a pak už jen prostě nevěřili svým očím. Po filmu se mě Elena ptá “A tohle vy máte jako pohádky pro děti, jo?, to jste teda drsnej národ, my tady tak maximálně Ivánka hlupáčka…” Líbilo se to akorát Irině, pravila, že má rada “divný” filmy. Završila to Elena tím, že příště mě už film vybírat nenechají…

Co mě teda ale v kině vytáčí, je místní zvyk během filmu telefonovat. Říkal mi o tom dopředu Standa a mně se to zdálo divné. Nejen, že si lidi telefony nevypínaj, ale dokonce je zvědaj. Ale ne že by řekli Promiň, jsem v kině. Normálně začnou razgavárivať nahlas na celé kino a nikdo se nad tím nepozastavuje… Jiný kraj…

A když jsem u těch veselých příhod, tak vám ještě musím říct, jak se nám v Moskvě trochu oteplilo. Pár dní bylo mezi 5-10 stupni nad nulou, naše kancelář je obrácena na jih, takže nám do oken chvílema i svítilo sluníčko a udělalo se tepleji než jindy. Naše kancelář je parciálně vybavena nejmodernější technikou. Sice nemáme v počítačích zvukové karty (což je prý dnes již naprostý standard, ehm!...:o) , ale zato máme na zdi krabici jako kráva a tedy klimatizaci. Dva týdny jsme ji nemohli používat, protože jsme zabordelili dálkové ovládání… Minulý týden v pondělí ho Marina našla a s Archimedovým (nebo Pytaghorovým?) výkřikem Heuréka klimatizaci zapla na plné obrátky… Nevím, možná jsem tvor přecitlivělý, ale bohužel mám tu smůlu, že pozice mého stolu v kanceláři je přesně terčem proudu vzduchu z klimatizace se linoucího, respektive vanoucího, respektive dujícího. Navíc jsem také v místech, kudy protahuje skvazňak (háček nad n, rusky průvan, mé oblíbené slovo), kdykoli někdo otevře dveře. Takže sedím jako blázen celou dobu v šále a ve svetru, ne kvůli zimě, ale kvůli průvanu. No a moji ruští kolegové ze mě opět měli děsnou švandu a se slovy “Chachacha, naše křehotinka z jihu” odolávali mému věčnému “vypněte tu klimatizaci”… No a co se nestalo po dvou dnech intenzivního používání moderní techniky? Ve středu přišli čtyři ze šesti kolegů s červenejma nosama a bolavejma krkama, že asi z té klimatizace nějak nastydli… Takže problém se vyřešil sám od sebe, křehotinka z jihu už zase může odložit šálu a ani nemusela vyndavat baterky z dálkového ovládání, což měla původně v plánu jako preventivní ochranné opatření vlastního zdraví...:o)

Mezi další novinky, které stojí za zmínku, patří můj chystaný výlet do Kyrgyzstánu. Po Jeffových bránici trhajících historkách (které jsem vám posílala z Estonska), po přečtení emailu Petra F. a “knihy” Markéty C. o cestování v této zemi, mě už zkrátka nemůže nic odradit. Dokonce ani Češi nepotřebujeme vízum, takže 23.7. odlétám na dva týdny směr střední Asie. To jen jestli jste plánovali přijet v tomto období, tak abyste nejezdili. Budu zrovna jezdit na velbloudech, jíst polosyrové kravské nohy, upíjet kumys a šplhat se po celoročně zasněžených horách. Moskva je fajn, ale je to MĚSTO a já potřebuji aspoň vyhlídky, že odtud vypadnu, když už ne každovíkendové výlety ven z civilizace…

A když jsem u těch svých přesunů, tak upřesňuji, že do Čech vyrážím tady odtud autobusem v pátek 23.4., plánovaný příjezd do Prahy neděle 25.4. Promoci mám v úterý 27.4. v 13.30 v Karolinu. Běloruské vízum jsem dostala celkem bez problémů, dokonce má naše vláda nějakou dohodu a neplatila jsem za jednorázové tranzitní vízum 45 dolarů dle ceníku ambasády, ale nějakých 14. Dost mě to překvapilo, vztahy mezi ČR a Běloruskem mi nepřipadají nijak extra vřelé, zejména po zasedání Světové banky… No a kromě víza jsem si kupovala také jízdenku, ke které se váže další celkem veselá historka. Našla jsem na Internetu přímé autobusové spojení, volala jsem do pražské kanceláře, tam mi dali číslo moskevského prodejce. Jela jsem tam přes půl Moskvy, byl to takový panelákový byt, takovej podnik “na koleně”, ale to mě tady už nepřekvapuje. V Praze mi (rusky) řekli, že sobaka OK. Přijdu tam a slečny, že jako ten pes nesmí dovnitř. Výraz známého hrdiny (opět, Péťo…:o) a pravím, že mu jdu koupit jízdenku. Slečnám se to moc nezdálo, no nicméně pak obvolaly asi deset různých čísel, než od všech přepravců a dopravců a zprostředkovatelů vyzjistily, že skutečně mohu se psem jet. A tak se nám slečna jala vystavovat jízdenky. Nejdříve mně, OK, vše v pořádku. Pak psovi. Chvíli slečna zaváhala, ale pak s naprostou samozřejmostí napsala do kolonky PASAŽER – “SOBAKA”. Takže Puňťa má svoji jízdenku, která byla ještě o deset dolarů dražší než moje, jelikož já mám studentskou slevu a on platí celé jízdné. Slečna se smála, že to je skutečně “dorogoj mužčina”… No a korunu tomu nasadili, když mi začali dávat instrukce, že jako pes má svoje místo, sedačku, a že nesmí být na podlaze a běhat po autobuse, ale musí po celou dobu přepravy sedět na sedačce. Myslela jsem, že se mi to zdá nebo že si ze mě dělají legraci. Pak jsem ale zjistila, že to je jen jedno z dalších netradičních pravidel a prostě jsem si vzala jízdenku a byla ráda, že tentokrát si nevymysleli, že musí být v kleci v zavazadlovém prostoru…

Narazila jsem tu na jeden povahový rys, o kterém jsem dlouho přemýšlela. Tolerance. Při prvním posouzení se mi totiž chtělo říct, je to děsný, ti Rusové vůbec nejsou tolerantní. Tak třeba u nás v kanceláři jsme náhodně narazili na téma homosexuality, no a co z těch lidí lezlo, to jsem se nestačila divit. Zejména kluci mají názor naprosto jasný a vyhraněný. Šokovalo mě to ale zejména u kolegů z neziskovky, kteří by snad postoje k menšinám měli mít trochu na jiné úrovni, když se “snaží změnit svět k lepšímu”. Dima však naprosto vážně pravil “Dokážu tolerovat religiózní menšiny (sám je muslim), ale něco takového tedy ne. A myslím si, že to je netolerovatelné”. Spadla mi čelist a zbytek dne jsme měla problém s ním komunikovat. Pak jsem toto téma otevřela doma se Světlanou a ta mi říkala, že to tak skutečně je. Zejména postoj mužů je v této věci velmi radikální. Dělat si z toho legraci je prý ještě ta dobrá forma reakce, prý je naprosto běžné, že jsou homosexuálové fyzicky napadáni. Tak to mi fakt vzalo dech, s tím jsem se nesetkala ani v Africe, kde to také považovali za nenormální a nezákonné. Když si pak v dalších dnech v kanceláři dělali legraci o “Modré laguně” a podobných věcech, musela jsem dost usilovně zatínat zuby a opakovat si “to je ještě dobrá reakce”. Z prvního šoku jsem se vzpamatovala a teď přemýšlím, jak na ně začít působit ve směru “je to normální”. Máte-li někdo zkušenosti, budu ráda za každou radu. Je to těžké, když je člověk “jediný”.

Zkoušela jsem kolegy třeba taky přesvědčit, aby tolik neplýtvali papírem, aby tiskli oboustranně, aby na každou blbost nebrali novou stránku atd. Mno, uspěla jsem částečně, začli shromažďovat “šmíráky”, ale zatím to ještě neberou jako že to je “šetření zdrojů”, ale nosej mi je, že to je “pro mě”, aby mi jako udělali radost... Ve městě, kde je voda, plyn a veškeré energie skoro zadarmo a papír je považován za nekonečný zdroj, je cesta ještě hodně daleká…:o) Ale našla jsem pár nadšenců, se kterými chceme začít působit na moskevský magistrát, aby proboha to 10/15 miliónové město začalo recyklovat. Prý tu byly nějaké pokusy, zatím shromažďuji info. Nejsem naivní a nedělám si naděje, že přijdu na magistrát a starosta řekne, tak fajn, příští týden začneme… Zvýší-li se aspoň informovanost mezi mladými lidmi, budu ráda… Prozatím pročítám různé články o ekologické situaci a uvidíme. Ale já jsem vlastně původně začala u tolerance. Bavila jsem se o toleranci ještě s dalšími lidmi a přišli jsme na to, že přece všude jsou lidi netolerantní k tomu, co neznají nebo čeho se bojí. Po zralé úvaze tedy prohlašuji, že tu nejsou lidé tolerantní méně než u nás či kdekoli jinde na světě, jsou akorát tolerantní k jiným věcem, než na co jsem já zvyklá, a jsou bohužel netolerantní k věcem, které já považuji za samozřejmé.

Co mi ale začíná připadat jako ruský povahový rys, který mohu zobecnit, je houževnatost. Místní lidé nenadávají na svoji situaci a všechno tak nějak líp překonávají. Mají taky větší snahu. Cokoli chceš dělat, musíš si to tu mnohem víc zasloužit. Ve srovnání Rusko a ČR mi pak připadá, že Češi jsou šíleně rozmazlený, v podstatě mají všechno pod nosem a ani si to neuvědomujou. Vidím to tu teď zejména z pohledu člověka, který sedí v kanceláři, kde se dějí mládežnické výměny. Já posílám lidi na dobrovolnické projekty, ale sdílíme kancelář s firmou, která posílá lidi na Camp America, Work&Travel a AuPair. Za prvé jsou tu za všechno mnohem vyšší poplatky než v ČR, čili chceš-li někam jet, musíš na to mít. A to ať chceš jet kamkoli a jakkoli. Další věc je, že všechno je odsud šíleně daleko a letenky jsou dost drahé. Spousta lidí se vydává do Evropy stopem, třeba jedou týden, aby dojeli do Německa... To se ale nepodaří každému, neb při žádosti o vízum musejí většinou doložit zpáteční letenku/jízdenku. A další věc je, že vlastně úplně všude potřebují vízum a ambasády chtějí poměrně dost vysoké záruky, včetně koupených letenek, a procento odmítnutých víz je dost vysoké. Na britské ambasádě je to tak jedno obdržené vízum na 2 zamítnuté, italská ambasáda vůbec nedává vízum lidem pod 18 let, většina ambasád se kouká na "vízovou historii", a pokud není dostatečná, je dost těžké vízum dostat. Další věcí je, že na většinu ambasád nemůže jít člověk osobně, musí žádat přes akreditovanou firmu, a to stojí další peníze a čas... Tím vším chci říct, že chce-li Rus o prázdninách do zahraničí, stojí ho to ikskrát větší úsilí a peněz než Čecha, který prostě sedne na vlak a je za tři hodiny v Německu. A platy jsou tu samozřejmě nižší... Je ale pravda, že Rusové cestují hodně, zkrátka ta moratoria podstupují a houževnatě se snaží. A taky je fakt, že hodně cestují po Rusku.

To by pro dnešek s “těžkými” tématy stačilo. Na závěr už jen malé “střípky” z našeho všedního života:

- Světlana má doma takovou podušku, kterou babička ušila ze staré sovětské vlajky. Jen odpárala žluté kladívko a srp, takže tam jsou pěkně vidět, jak byly vyšisovaný… Komu se poštěstí spát na staré sovětské vlajce…:o)

- Začínám chytat místní slang. Tak jako v Africe se Johannesburg zkracuje na Joburg, řekne-li tady někdo, že jede do Pitěru, znamená to Sankt Petersburg.

- Naučila jsem všechny své kolegy českou větu (která se tedy mimochodem řekne rusky stejně): “Máma byla žába”. Aplikujeme ji na Puňťu, když se rozvalí na podlaze ve své oblíbené pozici zadní nohy roztažené na všechny strany. Světlana ji ještě modifikovala: “Mama byla žaba, papa Labrador”…:o)

Tak a na závěr dnešního pisani mám pro vytrvalce, kteří dočetli až sem, malý kvíz. Vyhlašuji zvláštní cenu (CD se světovými hity hranými na tradiční ruské nástroje) pro toho, kdo uhodne, odkud pochází následující citát (může-li váš emailový program číst azbuku a váš mozek to ještě nezapomněl, nechávám i originál, pro ostatní přepis do latinky):

“Красивый, в меру упитанный мужчина, в самом разцвете сил”.

“Krasivyj, v meru upitannyj muzcina, v samom razcvete sil”.

Tak co? Víte, kdo tuto větu o sobě tak rád prohlašoval??? Odpovědi zasílejte na korespondenčním lístku… Ne ne, žádné tři jedničky padesát, stačí na můj email do 20.4., ať vím, komu mohu cenu do Prahy dovézt…:o)

A toto je opravdový konec dnešního rozjímání, uvidíme se za dva týdny…:o)

Klára alias “křehotinka z jihu”

20.4.2004, Nazdárek, Karkulíne!

Milí kamarádi,

měla jsem v plánu vám zase napsat, ale není mi dobře, tak jen na dnešek slíbené řešení hádanky.

Ani mě nenapadlo, že byste všichni mohli tipovat Ivánka, bylo ode mě asi zákeřné, že citovaná postavička nemá nic společného s ruskou kinematografií...

Jak správně uhodl Honza, je to Karslon, tedy švédsky a v ruské verzi, česky přece Karkulín, Karkulín ze střechy, Astrid Lindgrenová...nejoblíbenější hrdina mého dětství, puberty, adolescence a počínající dospělosti...:o)

V české verzi znějí jeho slova takto: "krasavec, trochu při těle, náramně chytrý a v nejlepších letech".

Tady z toho udělali komiks, takže to všichni znají.

A vy si doplňte základní vzdělání, sakryš...:o)

Zdravím z velmi slunné 18-stupňové Moskvy.

Klára