(7) 5.7.2004, Leti to tu jako blázen

Moji mili,

je to chvile, co byl první maj a ted uz na dveře klepe tovarys Mistr Hus. Kam se ty dny podely? Cas tady zacal zbesile padit a já mam pred sebou poslední dva týdny meho moskevskeho života. Kavicka hotova? Sedi se vam pohodlne? Pracovni týden se po dlouhem víkendu ne a ne rozjet? Tak tedy zde zlehka souhrn toho, co se udalo za posledních par tydnu.

Projela jsem se trochu po Rusku. Nebudu zabihat do cestopisnych detailu, zminim jen to, co mne případa zajímave, zbytek si najdete v atlase ci na Internetu. Behem kvetna a cervna jsem navstivila mesta: Sergiev Posad, Jaroslavl, Voronoz, St. Peterburg a Ufa. Zaletela jsem na veselou svatbu na víkend do Cech a oslavila jsem narozeniny (no, ted uz se za hlavu nechytejte, ze jste na to zapomneli, uz je to měsíc zpatky, uz mi prat nemusite..:o). Chystam se ještě jednou do Voroneze a pak do Nizniho Novgorodu (jak to mam sklonovat?) a 22.7. odletam na dva týdny do Kyrgyzstanu a na tri dny do Uzbekistanu (doufam, ze se mi podari ziskat vízum, ještě stale nemam potrebne pozvani). No a pak po navratu se v Moskvě ani neohreju a svistim domu. Ani doma se nahrivat nebudu a téměř hned se zase vzdalim. Ale to je všechno ještě daleko.

Me víkendove cestovani po Rusku mi prineslo spoustu zážitku a poznatku, to je jasne. Cim vic jezdím po Rusku, tim vic se mi Rusko libi, a tim min se mi libi samotna Moskva. Moskva, jejiz obyvatele si mysli, ze je pupkem sveta, je vlastně strasne hlucne, rychle a spinave velkoměsto, tedy spíš velka vesnice, kde jsou lide bezohledni, drsni a zenouci se za cimsi. V regionech je naopak poklid, lide příjemni, priroda nadherna, ceny o dost nizsi. Na cizince pohlizeji jako na exoticke zviratko (viz nize navsteva tatarske vesnice).

RUSKE VLAKY – FANTAZIE!

Fenomenem cestovani po Rusku je jednoznacne jizda vlakem. V podstatě všechna mista, která jsem navstivila, jsou “kousek” od Moskvy, to znamena jednu noc jizdy vlakem. Teda do Ufy jsem jela skoro 40 hodin, ale porad je to ještě Ural, coz neni na místní pomery daleko. Daleko je Sibir, Kamcatka, Bajkal a takové oblasti. A tam me casove moznosti bohuzel nesahaji. Ruske nocni vlaky jsou ovsem absolutne nepodobne vlakum ceskym (evropskym). Zatímco jet nocnim vlakem na Slovensko ci pres Polsko je utrpeni casto plne obav, jet nocnim vlakem zde je nezapomenutelny zážitek. Uz pri koupi listku predkladate pas, takže jsou v podstatě všichni spolucestujici znami, coz dava jakousi mensi moznost zlocinu. No a když pak nastupujete, kontroluje vam vedouci vagonu s jizdenkou i vas pas. Vedouci vagonu je většinou korpulentni zenstina, na které je uz od pohledu videt, ze žádný neporadek ve svem vagonu nepripusti. Jsou dve zakladni varianty jizdenek – plackarta a kupe. Kupe je dvakrat ci vickrat drazsi, zato ma člověk vic soukromi. Je zavren se tremi lidmi na prostoru 2 krat 2 metry. Plackarta je levna a mnohem zabavnejsi. Jsou to proste lehatka oddelena prepazkou, v jednom vagonu jich je cca 60. Ulickou se prochazi, žádné dveře nejsou, ale to vůbec nevadi.

Pri mem cestovani jsem zatím mela ohromne štěstí, neb behem žádné z mych cest žádnému memu spolucestujicimu v okruhu 5 lehatek nesmrdely nohy, ani nikdo nijak vyrazne nechrapal. To jsou jedina nebezpeci cihajici na cestujici na plackarte. Pak je ještě blby, když se někdo zacne ladovat smradlavym jidlem, ale to se mi taky nestalo. Takže plackarty je vlastně taková nocleharna, kde si platite nocleh a cestu zaroven. Ceny jsou symbolicke, do Peterburgu jsem platila za 8 hodin cesty cca 260 Kc, na Ural do Ufy za skoro 40 hodin jizdy cca 550 Kc jednu cestu. Smulu jsem mela jen na spolucestujici z Ufy, kdy tam s nama v jedne prepazce sedela baba, co nechtela otverit okno, ze na ni tahne, jenze venku bylo 35 stupnu ve stinu a tim padem ve vlaku bylo sileny vedro. Sla jsem si sednout k sousedum, tak se to dalo vydrzet, ale baba byla stejne strasne protivna a vedla desne stupidni reci. Navic s sebou mela desne rozmazlenou holcicku, kterou obskakovala jak princeznu a totez téměř vyzadovala od nas. Brr. Pak jsme taky z Peterburgu jeli s takovým velmi hyperaktivnim chlapeckem, o kterém me Lena presvedcovala, ze je to normalni zive dite. Když ale ještě ve tri rano chlapecek pobihal po vagonu, vyzadoval pozornost lidi na spodnich lehatkach neustale se opakujici otazkou “Ty videla etu stuku?” (“A tohle jsi videla?”), ukazujic pri tom stale dokola na sitku nad hlavou, kam se mohou ukladat predmety, dala Lena, spici dole, zapravdu mne, davno usnuvsimu individuu na hornim luzku. Chlapecek byl opravdu hyperaktivni. A zde v Rusku je vse ve vetsim meritku, to si piste.

Velmi sikovnou věcickou v lehatkovyh vlacich je vrela voda. V každém vagonu je jakasi varnice, ve které je neustale vrouci voda a kdykoli si ji muzete natocit a udelat si čaj, kafe, instantni polivku. Čaj se da i koupit od vedouci vagonu, ale to delaji jen cizinci a cestujici-zacatecnici. Mazaci si vezou v pytlicku čaj a cukr..:o) Vrela voda je fajn vec, na druhou stranu ale ohriva vlak, který to ted v lete zas az tak moc nepotrebuje. Zachody byvaji většinou ciste, povleceni a rucnik dostanete vyprane a vyzehlene v zatavenem pytliku. U vlaku jedoucich vzdalenost delsi než noc je pak ještě výborne sledovat jejich stani ve stanici. Nahrne se k nemu stovky trhovcu snazicich se prodat všechno možné (nas vlak z Ufy mel 25 vagonu). Ted v cervnu byly hitem zahradni a lesni jahody, ale mezi celorocni sortiment samozřejme patri chlazene pivo a jiné napoje, pecene pirozky, ruzne kolace, bonbony, videla jsem pani se susenyma rybama navlecenyma na provazku, dostanete i casopisy, krizovky, cigarety. Proste všechno, co taková cestujici osoba muze potrebovat. Prodava i hodne deti. Podobnost s Botswanou byla do oci bijici. Jiz si velmi zive dokazu predstavit, jak vypada týdenni cesta Bajkalsko-amurskou magistralou. Vůbec by mi nevadilo něco takového podniknout. Chce to ale umet rusky a jednoznacne mit štěstí na spolucestujici.

Vzpomenu-li jednotliva mista, nemohu říct, kde se mi libilo nejvic. Ve Voronezi jsem byla u nasi regionalni pobocky se super lidma. Peterburg je nadherne město, kde jsem mela štěstí na pocasi. Ufa je v predhuri Uralu a konecne jsem videla zvlnenou krajinu. Jedete-li sem na vychod, rozlucte se u Nachodu s Orlickymi horami, nekolik tisic kilometru pak totiž uvidite jen roviny a roviny.

VORONEZ

Ve Voronezi neni žádná impozantni historicka pamatka. Impozantni je však obrovsky hotel, největší hotel ve meste, který nese hrdy napis BRNO. Jestlipak, mi mili Brnaci, vite, ze Brno se pobratrilo s Voronezi, a jako vy mate u Vystaviste hotel Voronez, i Voronez je hrda na svůj hotel Brno?? To jsou věci, ze..:o) Take me překvapilo, ze Voronez je v ruštine muzskeho rodu, ten Voronezh. A Perm za Uralem je ženskeho rodu, ta Perm. Maji to tu všechno nějak pomotane. Ve Voronezi mi tvrdili, ze nemaji metro, protože je tam vysoka hladina spodni vody. V Ufe mi tvrdili, ze nemaji metro, protože město stoji na skale. Pritom jsou to milionova mesta, kde je hromadna doprava zavisla na marsrutkach (minibusy) a je to dost utrpeni. Premyslela jsem, jestli ty duvody jsou realne, nebo je proste vlada vtloukla do hlavy obyvatelum provincnich mest, kteří tomu dodnes veri, ale pravym duvodem byl proste nedostatek financi ci neochota centra investovat v provinciich.

Jak tak to město Voronez konci na “z” (s hackem), stravili jsme s voronezskyma jeden vecer vymyslenim slov na z (s hackem). Byla to celkem legrace, neb jsem jich vymyslela vic než moji rusti kolegove, na coz jsem byla patrine hrda, ale slo jen o to, se zamyslet. Slova jako nuz, muz, masaz, lez atd. prece zna každý cviceny papousek..:o) Pak jsme se ještě taky trumfovali o to, kdo ma starší a sikovnejsi babicku. Plest, varit a sit umi skoro každá, ale vyhrala jsem, protože moje babicka umi “lustit krizovky v cestine”, coz ostatní babicky rozhodně neumely!..:o)

Vo Voronezi me Masha protahla par zajímavyma koutama. Jednim z nich byl takový maly trh se zviraty. Staly tam zenstiny a prodavaly kotata a stenata a morcata a mysi. Kotata a mysi byli spokojene v jedne kleci. Taky jsme jedno miniaturni stene do dlane videli samotne na nadrazi. Choulilo se na dlazdici a bylo spinavy a desne malinkaty a já mela co delat, abych ho odtud neodnesla. Psi tady maji vůbec zvlastni postaveni. U každé stanice metra v Moskvě jich zije taková slusne velka smecka. Nejsou agresivni ani nebezpecni (teda k lidem, Puňťa se jim nelibil). Je zakazano je chytat a odvadet, protože jeden cas je lidi “zachranovali” a pak se z nich objevovali specialitky v restauracich. Takže ted jsou jakoby chraneni, nerusene si zijou a vegetujou. Lidi jim i nosej jidlo a oni si v teplicku chrnej v metru, někdy i primo na perone.

Pak mi taky Masha ukazovala sochu voronezskou Puskina, kde se bezmocne vzpina rukama k narodu, ale jen tak ho pulka couha ze soklu a nema nohy. Na náměstí u “dvorce Pioneru”, nyni Dum deti a mladeze, se zase tyci socha, která mela puvodne Stalinovu hlavu, ale v 60. letech usoudili, ze je skoda bourat celou sochu a jen mu odsroubovali hlavu a nasadili mu hlavu nějakého basnika z 19. stoleti, jehoz jmeno jsem zapomnela. Socha ted vypada dost komicky, protože ma na sobe takovéj ten tezkej komunistickej kabat az ke kotnikum a hlavne to stejne všichni vedi. Sochy Lenina uz ani nzminuju, ta je tu v každém meste a vesnici, tomu uz se ani nedivim. Taky jsem na blesim trhu videla originalni knizky o Neznalkovi a zjistila jsem, ze ty nase mely mnohem hezci ilustrace. Pak me Masha vzala na FILFAK. Ne, nebudu vaz trapit hadankami, je to zkracenina filozoficke fakulty..:o) A taky me vzala k sobe domu, kde byla desne staricka babicka.

ST. PETERBURG

Peterburg je nadherne primorske město, plne krasnych domu a kanalu. Loni bylo mestu 300 let a stat se pochlapil a do oprav investoval ohromne sumy. Všechno se tam blysti a Putin tam vozi statni navstevy. Chcete-li navstivit Rusko jen kratce, neztracejte cas s Moskvou, jedte do SPB (místní zkracenina nazvu St. Peterbug, ale většina lidi mu stejne porad rika Leningrad). Byla jsem tam jen na víkend, obesli jsme všechny pamatky, ale nebyla jsem v Ermitazi. Nebylo sil. Mam odtud spoustu krasnych fotek, jeli jsme do Petrodvorcu, vlezli na Auroru, prosli se po Nevskem prospektu, prolezli Petropavlovskou pevnost, zkratka jsem tam byla za naprosteho turistu.

Nezapomenutelnym okamzikem pro me ovsem zustava nase vyprava do Ruskeho muzea (je to vlastně galerie). Po dvou dnech chozeni jsme chteli nasaknout take něco vytvarneho umeni. Doplazili jsme se vycerpani k muzeu, klesli na lavicku a rozmysleli, zda nam zbyva sil na prohlizeni obrazu. Z uporneho premysleni jsem usnula. Proste jsem v sede vytuhla na lavicce. Pry se mi baby z vedlejsi lavicky smaly, ze mi do pusy vleti vrana. Navstevu muzea jsme ve finale vzdali, protože bysme z toho stejne nic nemeli, ale jak jsme tak sedeli pod Sasenkovou sochou, Lena jen tak ledabyle prohodila informaci, která me sokovala a o kterou se s vami podelim. Ledabyla veta znela: “A to vis, ze Puskinuv dedecek byl cernoch?” Uplne me to probralo z meho lavickoveho umirani. Coze??? Snad nejznamejsi postava z ruske historie a jeho dedecek byl cernoch? Překvapilo me nejen to, ze jsem takovou vec nevedela, ale take to, ze se mohl prosadit v tomto pomerne dosti rasisticky zalozenem narode. Cernochy tu nemaji radi, a to mohu zobecnit. Byla jsem v soku. Lena mi tvrdila, ze to prece VI KAŽDÝ… A skutecne, kohokoli tady v Rusku jsem se zeptala, všichni to vedeli. Kohokoli jsem se zeptala v Cechach, nevedel to nikdo. Jsou vyjimky, ano, tatinku. Moje učitelka ruštiny (zacly prazdniny, hodiny mi skoncily, uz nemusím vstavat, hura!) mi říkala, ze o tom i napsal nekolik povidek, ze jeho dedu privezli z Etiopie jako otroka Petru Velikemu. Celkem by me zajímalo, kolik lidi to u nas vi a kolik z vas to vi (Peto M., Tebe samozřejme nepocitam). Tak az někdy budete sedet na lavicce pred Ruskym muzeem v St. Peterburgu, tak si tu Puskinovu sochu prohlednete. Konkretne na teto sose je to totiž videt na první pohled – kudrnate vlasy, plne rty, proste cernossti predkove.

UFA

Ufa je milionove hlavni město nezavisle baskirske republiky. Nebudu vam delat prednasku o administrativnim cleneni Ruske federace, ale po rozpadu Sovetskeho Svazu se nase generace o další osudy Ruska většinou zas az tak nezajímala a musím říct, ze ani já jsem pred svým prijezdem nemela presnou predstavu toho, ze Rusko je federace a tedy sdruzeni nekolika republik. První naznaky jsme chytla, az když k nam do prazske kanceláře prijela Darima z Bajkalu z Burjatska, hlavnim mestem je Ulan Ude. A Ufa je hlavni město Baskirska. Kazan je hlavnim mestem Tatarska. U nas se asi nejvic mluví o republikach na Kavkaze. já tedy navstivila Baskirsko, kde pro me prvním překvapenim na nadrazi byla trijazycnost mesta. Všechny napisy a nazvy jsou totiž vyveseny baskirsky, rusky a tatarsky. A většina lidi temito jazyky hovori, minimalne jim vsem aspoň rozumi. Opět taková do oci bijici podobnost s Afrikou, kde obyvatele nemaji jeden jediny rodny jazyk, ale mluví nekolika, ani jednim dokonale. Tesila jsem se do Ufy jakoze na Ural. Byla jsem trochu zklamana, ze Ural, hory, jsou odtud ještě celkem daleko. Krajina je sice zvlnena, ale na opravdove hory si musím pockat do Kyrgyzstanu. Zato jsem ale byla překvapena, jak nadherne město Ufa je. Sovetsky Svaz nezvladl v provincii, kam posilal lidi do vyhnanstvi, znicit uplne všechno hezke, co se tam za leta nakumulovalo. Nase hanlive oznaceni “tatar” je naprosto mimo misu. Tatri jsou uzasnej narod s bohatou kulturou a historii. V Ufe i pry byla jedna z mala mesit, která fungovala i v dobach CCCP. Ufa je milionove město a většina obyvatel jsou muslimove. Par pravoslavnych kostelu, ani jeden katolicky. Krasne drevene zachovale domky, nove postavene nadherne tatarske divadlo. Siroke ulice, neuveritelne mnozstvi parku, skaly nad rekou, mili lide, minimum turistu. Navstevu doporucuji snad vic než Peterburg. Jedinou vadou na krase je klima. Je velmi, ale velmi kontinentalni, coz znamena minus 30 v zime a dva metry snehu, který se drzi az do KVETNA! V pulce kvetna se teploty prehoupnou k PLUS 30 a drzi se tak do srpna, kdy rychle probehne podzim a v zari uz opět snezi. Navstivila jsem Ufu v cervnu a cele tri dny ze me lily potoky potu.

Jeden ze dnu me navstevy Pourali jsme venovali navsteve vesnice, kde se narodila babicka moji rodiny. Vyjeli jsme autobusem za Ufu a dojeli do odlehleho kouta na upati Uralu. V drevenem domku nas privitala babiccina sestrenice, která vypadala na sto, ale bylo ji asi mnohem mene, cca 60-70, nevím, nemela vůbec žádné zuby. Jeji syn zuby sice mel, ale zato všechny zlate. Mel takový zarivy usmev. Babiccina sestrenice neumela skoro vůbec rusky, porad na me mluvíla tatarsky a porad me poplacavala. Z kontextu jsem si vždycky domyslela, co mi asi tak muze rikat. U stolu prostreneho domácími dobrotami to mohlo byt třeba “Vem si ještě, jses hubena”. U staje s kravou třeba “To je nase Stracena, ze bys ji neumela podojit?” a tak podobne. Byla mila. Na stul nam snesla plno dobrot. Je mi zahadou, kde to všechno vzala, protože nas necekala, prijeli jsme neohlasene. Nejvic me zaujala domácí smetana, která musela mit minimalne 40% tuku, protože v ni stala lzicka. Ale chutnala jako smetana, i když mela konzistenci spíš pripominajici maslo. Když se nase navsteva blizila ke konci, vybehla cela rodina pred domek, ze je mam vyfotit. A ještě u chlivku a ještě pod lipou a ještě babicky jenom spolu a ještě a ještě. Kolikrat ze uz jsem si na tu Afriku vzpomnela??? Martina se me ptala, myslim-li si, ze Rusko je rozvojova zeme. ANO, ANO, ANO, cim dele tu jsem, tim vice jsem o tom presvedcena. Muzeme se pobavit o kriteriich, ale symptomu je tu tolik, ze diagnoza je celkem jasna..:o) Pak jsme se ještě sli projit po vesnici a zaujala me místní msita. Je to proste takový domek jako všechny ostatní, akorat nahore ma korouhvicku a na ni pulměsíc. A taková je v každé vesnici. Nesla jsem dovnitr, nemela jsem satek a i se místní tvarili, ze to neni uplne zadouci. Sla jsem misto toho sledovat venkovsky život a kobylu kojici hribe. Pak jsem ještě ve vedlejsi vesnici sledovala tezebni veze. V Baskirsku se tezi ropa, takže je to vlastně docela bohata republika. A muslimove nepiji alkohol, cili Tatari jsou tak nějak pracovitejsi, vesnice vypadaji bohatsi a i když je tam život tezky, neni tam taková ta silena bida.

CR V RUSKU

“Skutecna ceska povaha! Velkopopovicky kozel – pycha Ceska”. Na plakatu obtloustly husita lijici do sebe pullitr piva. Tak takový plakat tu uvidite VSUDE. Na bilboardech, v metru, reklama v televizi, nalepky na zastavkach autobusu. V Moskvě, v Peterburgu, ve Voronezi, v Ufe. V supermarketech si pak muzete vybrat – Kozel, Krusovice, Staropramen, dokonce Starobrno! Ceske pivo je rozhodně artikl, který ma v Rusku budoucnost. Mladi Rusove nenasleduji vzor otcu a nejsou tolik orientovani na vodku. V Rusku se zacina pit pivo! Coz nebylo driv zdaleka tak samozřejme, jak si my Cesi možná myslime.

Dalším pripomenutim domova pro me byly obrovske plakaty Hradcan, které byly rozveseny po cele Ufe. Pouhy týden pred mym prijezdem se totiž v Ufe konala obchodni vystava zamerena na Ceskou republiku, prijela oficialni delegace prijata baskirskym prezidentem a CR a Baskirsko uzavreli jakousi oficialni dohodu o spolupraci. Neznam detaily, ale CSA nedavno otevreli novy primy let do Ekaterinburgu (coz je od Ufy “kousek”), takže se da ocekavat rozvoj kontaktu. Kdo by to rekl, takové celkem odlehle a ne uplne zname misto.

Nase ambasada však asi zvysujici se zajem Rusu o CR moc nereflektuje nebo ho zamerne blokuje, nebot ziskat ceske vízum se zacina blizit zazraku. Pred ceskou ambasadou jsou vecne neuveritelne fronty a ambasada si na vyvesku dala alibistickou cedulku, ze za organizaci fronty neni zodpovedna. Nasim vstupem do EU se zmenila (prodlouzila) procedura, kterou ale ambasada zacala resit az v kvetnu, nebyla pripravena, prijimani dokumentu se protahlo a konzul neposilil prepazky. Vysledkem bylo, ze nekolik cestovek muselo turistum vracet peníze, protože jim proste nebylo schopno vyridit ceske vízum. Ceska ambasada byla/stale je pak pekne propirana v novinach i casopisech. A pritom na každém kroku vidite vylet do Prahy jako cenu za nějakou soutez, kupte si rasenku, vyhrajte zajezd do Prahy, kupte si auto, vyhrajte pobyt pro dva v Praze atd., je takových lakadel mraky. Nemecka ambasada ma napriklad takový system, ze volate na cislo, kdo se plati asi 80 rublu za minutu a domluvíte si na ambasade rendez-vous. Bez predchozi domluvy od vas dokumenty neprijmou. U ceske ambasady se však tahne tzv. “zivaja ocered”, ziva fronta, to znamena, ze si tam jdete se spacakem uz ve dve v noci, aby se na vas vůbec dostalo. Je to celkem dobrej byznys, protože si tam chodej zkušeni “frontari” lehnout na celou noc a rano ci dopoledne sve misto třeba prodaji kuryrovi z cestovky, kolikrat i za nekolik tisic rublu. Dobra brigada, ne?

A když uz jsem u tech poznatku z prostředí cestovniho ruchu, tak se s vami podelim o další “speky”. Každý, kdo prijede do Ruska, se musi do tri dnu po prijezdu zaregistrovat. Firmy na tom vydelavaji sileny prachy, protože registrace stoji cca 40 Euro, ale je to v podstatě jen jedno razitko. Jen je potřeba vedet, kde ho ziskat. já mela první registraci v luxusnim hotelu Ukrajina. V živote by mi nikdo neveril, ze tam se psem bydlim. Druhou jsem mela v nějakém soukromem byte na jihu Moskvy. Platila mi az do srpna, bohuzel, když jsem letela v cervnu domu, krava celnice mi ji z pasu vyrvala a rekla, ze si mam udelat novou, ze vyvazet se nesmi. Absolutni vymysl, nechala jsem si zavolal vedouciho, ten na me však kricel, ze jakto, ze neznam ruske zakony, ze mi ji vzit musej. Nikdy predtim mi ji nevzali, ale na to mi rekli: “Devuska, vy mi muzete tvrdit, co chcete, proste vam ji berem. Chcete ji zpatky? já vam ji vratim, ale nesmite odletet.” Nastup do letadla za 20 minut, holt jsem ozelela registraci. Idioti. No mam další, ale radsi vam reknu az priste, jak jsem k ni prisla. Registrace jsou kapitola sama pro sebe, lze samozřejme koupit a nikdo se nad tim nepozastavuje. Co me ale naprosto dostalo, je, ze si muzete za deset dolaru koupit imigracni karticku, tedy razitko z letiste, ze jste prijeli do Ruska. Když tady totiž cizinec zije dlouhodobe a nepotrebuje vízum, coz plati pro narody byvaleho CCCP, musi bud mit povoleni k pobytu nebo obcas odjet. No ale on prave nemusi odjizdet, on si jenom koupi razitko z letiste, ze znovu prijel a jde si udelat novou registraci.

Co je ale vrcholem figlu, ke kterým jsem zatím mela přístup, je ziskani viza do USA. Do USA nedostanete vízum, když nemate vízum z predchozi navstevy UK. Do UK nedostanete vízum, když nemate predchozi Shengenske vízum. A nejlepvnejsi cesta, jak takové americke vízum dostat bez predchoziho cestovani, je koupit si razitko. Takže jdete na francouzskou ambasadu, kde je celkem jednoduche dostat vízum do cisteho pasu. Dostanete vízum, ale neletite do Francie, koupite si u specialnich smelinaru razitko, oni vam orazi vízum, ze jste jako odleteli a vratili se. Jdete na britskou ambasadu, zazadate o britske vízum, opět si koupite razitko a pak jdete zadat o americke. Jo to, pravda, trochu zdlouhave, ale zase ne tak moc a rozhodně levnejsi než do te Evropy dvakrat letet. To koukate, co? já jsem taky koukala. Musi se Rusum nechat, ze v systemu, v jakem zijou, jsou velmi kreativni.

Ja jsem hledala moznost, jak ziskat pozvani do Uzbekistanu. Nemusela jsem se ale naštěstí uchylovat k žádným pochybnym obchodum, zjistila jsem, ze jeden muj kamarád, který je z Tadzikistanu, ma tatinka reditelem cekseho pivovaru v Samarkandu (Uzbekistan) a muze mi to pozvani proste vyridit. Tatinek však zatím nemel cas, no, snad se to podari. Mimochodem, Ceska republika je vedle Ruska jednim z největších obchodnich partneru Uzbekistanu, coz me dost překvapilo. Překvapil me i prosperujici pivovar. Uzbekistan je muslimsky, ale pry tam zije plno Rusu, kteří to pivo stihaji konzumovat.

ZE ŽIVOTA MOJI RODINY

Zaclo leto a moje pani domácí opět opustila Moskvu a odjela prave do Ufy, odkud oba pochazeji. Naopak nas do Moskvy prijel navstitvit dedecek, který pry pracoval v tajnem vyzkumu a vyrobe raket a pry o tech casech velmi rad vypravi. Mno, nedala jsem mu moznost, neb jsme se mockrat v byte nepotkali. Moji domácí mi jednou jentak mezi reci povidaji, ze nam odposlouchavaji telefon. Gulja totiž dost dlouho pracovala jako televizni zurnalistka, navstivila Cecnu a delala nekolik politickych poradu. Ted predstira, ze pise disertaci, ale flaka se. Takže kdykoli vytacime nove cislo, dovolame se většinou az napotreti, napoctvrte. já mam o odposlouchavani takovou zkreslenou predstavu, jak nějakéj muzik sedi u magnetofonu a posloucha všechno to me placani s kamarádkama. Znovu-osvojila jsem si zde totiž jiz davno ztraceny zlozvyk vykecavani se po telefonu. Tim, ze je tady po meste volani zadarmo, vykecavaji se všichni. U nas po zruseni analogove ustredny ceny lidi jaksi donutily hovory zestrucnit, tady se každéj rozpovida. No a když si predstavuju toho chlapika, jak posloucha všechny ty nase plky o tom, jak se varej knedliky a ze balet je nuda, jen takové hopsani v trikotu, a ze vyloucime Lenu z nasi nove zalozene Spolecnosti ceskoslovensko sovetskeho pratelstvi, protože pri fotbale fandila Recku, jelikož se ji libil jejich brankar, no a podobne blbosti, tak si říkám, ze se chlap musi dost bavit. Ale ve skutecnosti to pry funguje tak, ze se automat zapina jen jako reakce na nekterá slova (napr. Cecnia, Putin, cenzura apod.). To by me zajímalo, jestli se zapina, i když dam blbe prizvuk. Pak mi taky licili, jak vlada prikazala vsem operatorum koupit na vlastni naklady zarizeni, které umoznuje odposlouchavat mobilni telefony, a všichni to bez mrknuti oka udelali. A pak se pri sve kratounke navsteve v CR dozvim, ze prece u nas to mame taky. Jenze u nas to je jaksi zabezpecene, jakasi pecet, rozhodnuti soudu, vice lidi atd. Obavam se, ze v Rusku je to mnohem jednoduseji zneuzitelne. Taky pry duma projednava zakon o omezeni Internetu. Naoko chteji pry zavrit servery s pornografii, ale když uz budou u věci, zavrou i zahranicni zpravodajske servery. Lidi se nad takovými vecmi sice pozastavuji, ale uz jsou zvykli, zas tak moc divne jim to nepřípada. Reknou vam, no jo, to je Rusko.

ZE ŽIVOTA MEHO

Velmi rychle se priblizuje konec meho pobytu, odjezd, opět zmena prostředí, navrat, znovu si zvykat na domov, hledat praci. Nemam tedy jiz cas na kulturni soky a takové nesmysly. Jsou ale dny, kdy mi Rusove daji poznat, ze jsem usnula na vavrinech. Jedno pondělí jsem prijela nocnim vlakem odkudsi. Ve vlaku na lehatku pode mnou celou noc skucel mladik, ze ho boli bricho. Nikdo mu nedokazal pomoci, co se s nim take ve vlaku da delat. Prijeli jsme do Moskvy v sest rano, sla jsem z nadrazi rovnou do práce. Fofr, frmol, kancelář plna lidi odjizdejicich pod jinym programem do Ameriky. Vzduch by se dal krajet, nervozita, vysvetlovani, jak to chodi na letisti po prijezdu do Statu. Nahle rana, zachrceni a panika. Slecnu u nas v kanceláři, dva metry od meho stolu, prepadl epilepticky zachvat. Nevidela jsem ji, pouze slysela jeji chrceni. Hned ji do pusy narvali lzicku, podlozili hlavu a volali “skoruju”. Skoraja od slova skoraja pomosc, coz v prekladu zni rychla pomoc. Odchazela jsem po dvou hodinach a zachranka stale ještě neprijela. Když jsem se tak jako podivovala, ze u nas první pomoc prijizdi pomerne zahy, Rusove na me udivene hledeli, ze tady prijizdi sanitka tak za tri hodiny. A to je normalni, pry je vsude dopravni zacpa. Nema cenu jim vysvetlovat, ze auta prece mohou uhnout na chodnik, ze snad neni v Moskvě jedina nemocnice a sanitka tudiz nejede pres cele město, oni proste na zachranku nespolehaji. Ani nemohou. Nevím, jestli jste někdy byli svedky zachvatu epilepsie. Je to dost strasne. A s informaci, jak tady funguje zachranna sluzba jsem sla na metro. Den celkove nic moc, naladeni po takovém zážitku taky ne uplne euforicke a v tomto rozpolozeni na me ženska v obchode zacla kricet, ze ji nemam platit drobnejma. Dala jsem ji 36 rublu ve 3 bankovkach a mincich 5+0.50+5*0.10, coz mi nepřípada zas tak moc. Rvala na me, ze pak nikdo takový drobny nechce a co s tim bude delat a at si to vezmu. Tak jsem si vzala ty desetikopejky a chtela odejit, když na me zacla baba rvat, ze ji dluzim 50 kopejek a at si nemyslim, ze odejdu bez placeni. Tak jsem ji je tam zas vysypala a ona me malem zabila pohledem. Když se sejde takovéj den blbec, je mi tu neveselo. Naštěstí se to nestava casto a z většiny situaci jsem schopna si brat to dobre.

KRATKE POSTREHY ZE ŽIVOTA RUSKE SPOLECNOSTI

*V cervnu v Moskvě zacali prodavat tresne. Kilo za 10 dolaru. Letos budu tedy bez tresni. To jim za ty cervave hnilicky rozhodně platit nebudu.

*Rusove si libuji v oslavach. My zname z dob nedavnych Den Zen, Den Deti, Den Armady, Den Učitelu. Ale predstavte si, ze tady je skoro každý den venovan nekomu, ani to nestiham sledovat. To jen když vecer potkame na bulvaru opilce, tak mi třeba kamarádi rikaji, no, jo, dnes je Den Pohranicniku (28.5.). Nebo vola Lena, ze prijde pozdeji, protože jako psycholozka slavi Den Socialnich Pracovniku (10.6.). A pri každém takovém svatku na sebe lidi pokrikuji “S prazdnikom” a většinou se toho v prislusnem odvetvi ten den neodpracuje.

*Prislo leto a slecny se nam svlekaji. Ony i v zime chodi “za krasne” a nejeden cizinec je v Moskvě zmaten, ze je tezke rozlisit prostitutky od normalnich slecen. Potvrzuji, ze slecny zde maji vystrihy mnohem vykrojenejsi, tricinka a sukynky mnohem kratsi a obepnutejsi než kdekoli jinde jsem videla.

*Všichni duchodci maji v Rusku duchod 2000 rublu. Teoreticky by MELA vyse zaviset na odpracovanych letech a vyplate, ale prakticky je každý rad, ze dostava aspoň něco. “Nase” babicka byla pravnicka, vydelavala pres 30.000 měsícne (legalne). Když v 55 odesla do duchodu, mela ze dne na den prijem 15 krat mensi. Pry za první den utratila cele 2000 a frustrovane sedela doma, ze nevi, jak prezije. Stara se o vnuka, tak ji castecne zivi rodina, ale je to stejne docela sila.

*Ono vůbec ne/system vyplat nuti lidi delat věci. Doktori maji oficialni vyplaty taky nekde kolem 3000 rublu, takže v podstatě ziji z uplatku. To uz se pak ani člověk moc nedivi, ze si o ne otevrene rikaji. já teda mluvíla s jednou zdravotni sestrickou, která mela vyplatu 900 rublu a stezovala si, ze uplatky jdou ale jen doktorum, ze sestrickam nikdo nic nedava. A u policie to samozřejme funguje uplne stejne.

*Poslední zvoneni k nam asi prislo taky ze Sovetskeho svazu. Nebo zeby uz bylo z dob Marie Terezie? Kazdopadne Rusove taky slavi poslední zvoneni, chodi nasnoreni ulicema a maji plesy a věcirky. Rikaji tomu “posledníj zvonok”.

*Tudle jsem jela vytahem, do kterého jsem nastupovala v posledním patre. Pan se pta “Jedete dolu?” Usmala jsem se a říkám: “No, tady odtud to snad ani jinam nejde”. Pan se usmal a povida: “V Rusku je možné všechno”.

*Ruština je slovansky jazyk a jako takový je cestine tak moc podobny, tak bohaty a já ho zacinam uplne hltat. No reknete, napriklad nadherne sloveso “chuliganit”. Říkala jsem Hance, ze mam chut malicko si zachuliganit když jsme odchazely z muzea a tam se primo nabizela k otoceni cedulka zavreno/otevreno. Neudelala jsem to, nezachuliganila jsem si. Mezi další ma oblibena ruska slova patri svoloc, svinstvo, vysmrkat. A je jich ještě spoustu. Blin. Livanec. Ale pouziva se jako nadavka asi tak ve smyslu naseho sakra.

*Stale marne bojuji s prizvukem (udarenie), tedy spíše z durazem ve slove. No reknete, menit vyznam jen tim, ze jednu slabiku reknete vic nahlas, to je sycarna. Tak napriklad sErvis je sada nadobi, ale sirvIs je sluzba. PisAt znamena psat, ale pIsat znamena curat. Ne nadarmo jsem k narozeninam dostala slovnik spravneho prizvuku..:o)

*Katucha delala zkousku a ptam se, tak co, jak jsi dopadla. Jo dobry. A budes mit červenej diplom? A ona rika: “Lepsi zakoncit s modrym diplomem a červenym nosem než červenym diplomem a modrym nosem”. Pekne, ne?

Ach jo, takových věci se udalo, ještě jsem vam ani nenapsala, jak jsme byli v ZOO, na scenograficke vystave, jak prijela Angela z Kyrgyzstanu, jak prijela na navstevu Hanicka a byla jsem týden turistou a konecne videla něco z Moskvy, jak jsem se konecne naucila veset fotky na web a brzy vam poslu odkaz na fotky z Ruska, jak se nam zas rozbila pracka a uz zase peru v ruce (GRR!!), jak jsem koupila koreni na saslik a plov, jak fotim, aby mohlo byt zase někdy v zari promitani, jak v Moskvě skoro porad prsi a já prisla na chut chodit v desti parkem a nastavovat oblicej kapkam, protože to příjemne chladi, jak jak jak. No jo, život se neda zaznamenavat den po dni. Tak aspoň takhle. Pro dnesek staci, vždyt uz brzy jedu zpatky domu.

A tentokrat na zaver pro vas nemam kviz, tech uz bylo dost, mam ale malou anketku. Prima otazka se tyka zejmena zen. Muzi, optejte se svych manzelek, maminek, sester, pritelkyn. Otazka zni: “Jak krajite knedliky?” Abych vam objasnila kontext, proc se tak jakoby nablble ptam. Varila jsem vepro-knedlo-zelo (ano, netvarte se nekteří překvapene, já umim varit) a když jsem krajela knedliky po svem zpusobu zdedenem od mych predku, Standa na me hledel jako na zjeveni, ze jeho maminka to teda dela uplne jinak a zkratka jsme oba hajili svůj zpusob, ze to je ten rozsireny. Tak mi, prosim vas, vy vytrvali, coz jste docetli az do konce, napiste, jak se u vas v rodine krajeji knedliky.

Dik a loucim se s vami vsemi, které znam, i temi, které neznam. Nahodou jsem zjistila, ze ac email posilam na cca 40 adres, ctenaru je minimalne sto, neb každý vytisk ma vice ctenaru..:o) Tak třeba vas moje zpravy nalakaji jet se do Ruska podivat.

Klara

P.S.

Dostavam dotazy, jak dlouho takový email pisu. Tak napriklad tenhle mi trval cca dve a pul hodiny. Ale je takový multifunkcni – podrobne informace k uklidneni rodicu, mam ho misto deniku, a tak rovnou i k precteni vsem ostatním.

7.7.2004, Fotky z Ruska na webu

Ahojte všichni,

skutecnost se blizi zazraku, ale je to tak. Podarilo se mi vyvesit nekteré fotky na web. Najdete je na odkazu:

http://Puntulin.photofile.ru

Kdo ctete me maily, poznate určité postavy a mista z vypraveni...:o) Jsou tam ruzna alba, stranka je rusky, ale popisky jsou v cestine. Fotky z Uralu mam ještě nevyvolane, budou az v srpnu.

Z novinek snad zminim jen to, ze dnes rano se vedle me v metru slozila slečna se zachvatem epilepsie. Za cely život jsem nic takového nezazila a zde v Rusku po měsíci jiz podruhe... Dnes vecer odjizdim do Voroneze, vezu tam skupinu 15 zahranicnich dobrovolniku, snad je nepoztracim.

Mejte se pekne, pry mate v Cechach vedro, tady je porad zima jako blázen a prsi.

Zdravim a preji pekne prohlizeni.

Klara