(8) 22.8.2004, Niti, zasadne niti

Moji mili,

zdravim vas jiz z Maticky Prahy. Poslední dny a týdny v Rusku a Stredni Asii nabraly na obratkach tak rychle, ze jsem vůbec, ale vůbec nestihala zasedat k emailu. A dnes jsem jiz definitivne doma, po dovolene v Kyrgyzstanu a Uzbekistanu, navratu domu a malem vyletu do hor nasich ceskych Jizerskych a hvozdu sumavskych. Sedim doma, ještě stale neverim, ze tu jsem, a zitra uz nastupuji do práce. Slo to všechno nějak moc rychle… já ze byla pryc pul roku? A tak i když jsem doma, chci vam ještě dat vedet, jake byly me poslední týdny v Rusku, jak vlastně dopadla knedlikova anketa, jak jsem byla nadsena Kyrgyzstanem a znechucena Uzbekistanem a jak jsem se tesila domu a na vas všechny.

KNEDLIKOVA ANKETA

Cili na uvod male shrnuti knedlikove ankety. Staniku, ještě jednou to s maminkou prover, protože VŠICHNI respondenti (18 navracenych odpovedi) mi odpovedeli, ze krajeji knedliky niti, z toho 4 alternativne strunovym krajecem, 1 alternativne elektrickym krajecem. NOZEM ani jeden (sem tedy nepocitam Karla, který navrhoval, ze by asi slo krajet nozem studeny knedlik z lahudek…), coz znamena, ze muj zpusob krajeni knedliku niti neni zas tak nestandardni. Trochu me to uklidnilo, nejsem zas tak divna…:o)

A jake byly tedy me poslední dojmy z Ruska v druhe polovine července, kdy uz jsem byla jednou nohou na ceste? Zajímava práce uz mi tou dobou skoncila. Uz se na me valily jen problemy s ambasadami, maminkami a chyby regionalnich partneru. Rusti kamarádi se zacali rozjizdet na prazdniny, zacalo byt naprosto nepracovni pocasi a já uz se zacala tesit pryc.

VLAKY

Jednou takhle v noci pri ceste vlakem z Nizniho Novgorodu behem meho posledního vyletu jsem se zamyslela a pocitala, kolik jsem toho temi ruskymi vlaky vlastně najezdila. Dosla jsem k zajímavemu cislu. V obdobi od pulky kvetna do pulky července, kdy pocasi a volne víkendy praly mym cestam ven ze stolice, jsem za dva měsíce najezdila téměř 9000 (devet tisic) kilometru vlakem na ruskych zeleznicich. To neni zas tak malo, ale je tomu opravdu tak. A to tech vyletu nebylo ZAS tolik. No koukejte na me odhady - Jaroslavl (600 km tam i zpatky), St. Peterburg (1400 km), dvakrat Voronezh (2*1200 km), Ufa (3400 km), Nizhnij Novgorod (1000 km). Plus nekolik stovek km autobusem pri vyletech do Sergiev Posadu a Gorodce. A to ještě nepoctam ty stovky najezdene v Asii. Takže uznate, ze mam narok se ted na chvili usadit doma, ze jo? Však na me taková lenosna nalada pekne leze.

DRUHA NAVSTEVA VORONEZE

Zacatkem července, tesne pred atentatem ve Voronezi, jsem se tam vypravila podruhe. Vezla jsem tam 2 skupiny lidi, co jely na camp. Byl to celkem zážitek prevezt 15 lidi, kteří vůbec neumeji cist azbuku a maji teze kufry na koleckach, moskevskym metrem. Celkem jsem mela nervy, ze je poztracim, protože desne pomalu nastupovali a porad se rozhlizeli, kde co lita. Dojeli jsme dobre, ale stalo me to par dnu života. Ale skupina to byal bezva. Byl mezi nimi mimojiné Eric, do kterého jsem se s holkama z W4U proste zamilovaly. Byl to nejstarší dobrovolnik, jakeho jsme kdy kdo videl. Byl to Sved a bylo mu 72 let. Byl desne hubenej a trochu nahluchlej, ale byl naprosto kouzelnej. Říkali jsem mu interne ve W4U “nas Eric”. Jednou jsme videli nějaký pamatnik z roku 1941 a Igor se na nej zahledel a jen tak povzdechl: “Jo jo, to bylo nasemu Erikovi 9 let, drobeckovi malymu…” No legrace. Byla to uplne uzasna zkušenost mit ho ve skupine. Stravila jsem s nima jen 4 dny, ale musím říct, ze mezigeneracni uceni tohoto typu mi vyhovuje vic než mladeznicke akce nebo práce s detma. Holt jsem spíš ten andragog než pedagog…;o) To byste museli videt, jak byl Eric sladkej, když u snidane ochutnaval ruske kondenzovane mleko. Ve Svedsku ani ve Finsku se pry taková vec neprodava a on myslel, ze to je něco jako med. Snazili jsme se mu to priblizit, ze to je spíš jako karamel. Tak na nej zkousim, ze to je podobne trochu jako Bailey’s. A co to je Bailey’s??? Aha, tak jinak, dava se to do vajecneho konaku. A co to je vajecny konak??? Pak ho třeba Veronika ucila hrat ping pong. Nikdy v živote to predtim nehral. No proste supr.

Pak jsem tam taky meli velmi komplikovanou globalni rodinnou situaci. Prijela Belgicanka se tremi detmi (kluci 5, 8 a 11 let). Ziji všichni v Belgii, ovsem kluci meli ruske prijmeni a anglicke obcanstvi. Uz pri vyrizovani pozvani a viz jsme ji podezirali, ze je v Rusku ukradla a ted je jede vratit, ale byli ji tak desne moc podobni, ze jsme to vyloucili hned, jak se objevili v Moskvě kanceláři. Pak nam to všechno vysvetlovala. Otec jejiho manzela byl Rus jaksi sprizneny se Lvem Tolstym. Manzelova maminka byla Anglicanka a zili v Anglii, tak jeji manzel je spíš Anglican s ruskym prijmenim, ale ted ziji v Belgii ve valonske casti a doma tedy mluví francouzsky, ale deti umi všechny tri jazyky, proste zmatek…

Jak jsme to tam tak všechno chystali, jeli jsme pro věci do další me ruske vesnice, pro zmenu k Igorove mamince. Mela tam dum naprosto plny ruznych predmetu a zahradu plnou naprosto ruznych rostlin. Taková dzungle, ve které se dalo najit i spoustu jahod, visni a rybizu. A taky jeden zurivy vlcak a plno prtavych kotat. A za barakem opravovali místní kostelik a byl tam jeden poloprazdny obchod se stoletou postovni schrankou. A vsude ale vsude rostlo plno kopru, který v ruske kuchyni velmi radi pouzivaji a mne zrovna dost chutna a voni, takže mi to vůbec nevadi.

RUSKA HYMNA

Jedna ta skupina na campu ve Voronezi jeden destivy vecer sedela nad vinem a nekoho napadlo, ze by lidi mohli zazpivat svoje hymny. Vyvlekla jsem se, byla by to pohroma, ale proc to zminuji. Rusove zpivali svoji hymnu a já byla jiz po kolikate v soku. Ruska hymna ma totiž tu samou melodii jako hymna sovetska (vzpomente: Sajuz nerusimych respublik svabodnych), ale co je navic pikantni - slova te ruske napsal ten samy borec, co napsal tu sovetskou. Cili uz je to pekelne senilni chlapik a ta ruska hymna je dost strasna. A skoro nikdo ji neumi. Když prijde na vec a lide ji maji zpivat, bud jen tak pobrukuji nebo proste zpivaji tu sovetskou…

ROZDELENI CCCP A OSTATNÍ SOVETSKE NARODY

Nekolikrat jsem za celou dobu narazila na ruzne komentare tykajici se rozdeleni Sovetskeho Svazu. Po mem pul roce stravenem v Rusku je třeba rici, ze prevazovaly nazory, ze to je pohroma, ze driv to bylo všechno lepsi. Kam se však hrabou Rusove na Kyrgyzy, kteří v drtive většine po Sovetskem Svazu proste teskni. Však take téměř vse, co je v Kyrgyzstanu modernejsi než jurta, prinesli Rusove, a tim padem jsou pro ne proste nejlepsi a nejsikovejsi narod na svete. No a po rozpadu CCCP klesl Kyrgyzstanu statni rozpocet (teda jeho prijmy) o vice než tretinu, cili takové ztrata dotace od velkeho bratra se samozřejme musi nekde projevit.

Ale chtela jsem vlastně zminit jednu diskusi u nas v kanceláři, kdy se v jeden moment projevily tri nazory na rozpad CCCP:

1. Katja, 20 let, studuje zurnalistiku, chce jezdit po svete a stare casy moc nepamatuje – “Ale jo, asi to k necemu bylo dobre”.

2. Lena, 31 let, psycholozka, konzervativni, ale pritom zahadne celme kosmopolitni – “Bidak Gorbacov, ten to všechno zpackal, toho nam byl cert dluzen”.

3. Natasa, 28 let, povolanim kartograf a webovy designer, momental koordinator dobrovolniku. Pamatuje stare sovetske casy a ma je ještě stale ve svem mysleni a chovani velmi hluboko zafixovane, coz se projevuje zejmena tim, ze neustale dela tisice zbytecnych ukonu “pro všechny případy”. Tak ta říkala “A to je dobre, ze se to rozpadlo a ty repubilky se oddelily. Kdo je ma porad krmit, at tam sami pekne pracujou”.

No, sama jsem si moc nazor neudelala, někdy mam pocit, ze tak veliky narod, kde je takový chaos, je lepsi drzet trochu zkratka, neb demokracie se tam prevraci v dost zoufalou anarchii, ale jak říkám, byla jsem tam příliš kratce a vim moc malo na to, abych mohla něco hodnotit. Kazdopadne takové ty pozustatky sovetskeho mysleni v kabate trzniho hospodarstvi me někdy dost vytacely. Zejmena pri nakupech, kdy ty prodavaci proste nechteji/nepotrebuji nic prodat, zakaznik je obtezuje a vyrusuje od novin nebo klaboseni a davaji mu to dost jasne najevo. Znamej moji kamarádky Svetlany prisel jednou do papirnictvi, kde se prodavacky vykecavaly a nikoho si nevsimaly. Zarval na cely obchod “Mate tady obchodni licenci???” Prodavacky se vylekaly, ze to je bud kontrola z financaku nebo mafie, a zmatene kyvaly, ze obchodni licenci tedy maji. Tak kluk zarval “Tak obchodujte a nevykecavejte se tady!”

Ale já vlastně chtela ještě zminit vztah Rusu k ostatním post-sovetskym narodum. Oni na ne porad nadavaji, ze se chteli oddelit a ze jsou divny a takový a makovy, a Armeni sidej a Ukrajinci jsou hloupi a Uzbekove lumpove atd. a bez nich by to bylo lepsi a pindy pindy pindy, tak jsem se docela namichla a povidam, ze bez nich byste tady akorat bastili ty svoje pelmene a to ještě kdovi ještě, vždyt všichni milujete ukrajinsky borsc, armensky saslik, uzbecky plov, tak na ne sakra prestante porad jen nadavat a snazte se taky trochu ocenit, co vam dali dobryho. Me rozcilovani bylo samozřejme naprosto zbytecne… Ještě ze ty Cechy maji aspoň tak moc radi, vždyt prece to ceske sklo a ceske nadobi a ceske boty jsou nejuzasnejsi na svete.

JEŠTĚ K UFE

Jiz jsem minule zminovala muj vylet na Ural do mesta Ufa a tatarske vesnice. Ještě jsem ale zapomnela na par detailu, na které jsem si vzpomnela pozdeji. V Ufe me poprve totiž vytocila moje pani domácí. Chodily jsme spolu po meste a ona KAŽDÉMU na potkani povidala, ze jsem z Prahy. Napriklad jsem sedeli v kavarne a ona servirce povida: “Mate tu draho, no rozhodně draz než v Praze, odkud je tady Klara”. Servirku taková informace samozřejme vůbec nezajíma. A co je do toho kdejake babce na trhu. Uz mi to docela zacalo vadit tak jsem ji poprosila, at to každému nerika a ona se trochu nastvala a pak když jsme jeli za tema jejich pribuznejma, kde jsme byli skoro cely den, tak jim to nerekla. Porad tak divne koukali, odkud teda asi jsem, takovéj divnej prizvuk. já se ji pak ptala “Tys jim nerekla, ze jsem Ceska?” A ona na to, ze jsem ji prece rekla, ze to nemam nikomu rikat.…

Behem te rodinne navstevy doslo take k zajímave diskusi mezi nasi babickou, která byla pravnicka, a synem jeji sestrenice, který na Uralu tak nějak pracuje na poli a cele dny kouka na televizi. Prohlasil, ze ty Cecenci by se meli vyhladit a ze ta valka, to je hruza, a ze Cecenci jsou sycaci. Nase radikalni babicka Tatarka se silene rozzurila a zacala na nej kricet, ze je zblblej z te televize, a ze chudaci Cecenci, ze Rusove je tam potiraji, jak muzou a stoji to Rusko plno zbytecnych peněz, a ze by se mel o tu situaci zajímat vic, než jen co rikaji v televizi a mel by se podivat na konflikt historicky a jak by mu bylo, kdyby si Rusove, az teda vyhladej ty Cecence, vybrali za další narod k vyhlazeni třeba Tatary, ze to je jen kousek, mame tady taky ropu a nebudeme se umet branit. V mistnosti bylo celkem dusno a zrovna se hadali rusky a ne tatarsky, takže jsem mohla situaci sledovat. Cesotu domu to ještě pokracovalo, když babicka nadavala, ze takhle bohuzel smysli většina ruske populace, ze ty zpravy jsou proste tak zkreslene a demagogicke a ty lidi na to koukaj jak osli a vůbec nad tim nepremysleji. Moc jsem nevedela, co ji na to mam rikat. Dost jsem s ni souhlasila, ale nemohla jsem do diskuse nijak prispet, protože cecensky konflikt zas tak moc do detailu neznam.

Mate-li někdo vylozene zajem koukat na mapu, kde je ta malinka tatarska vesnice, kde jsme byli, tak jeji jmeno bylo Kulushevo, vetsi město pobliz je Kabakovo, a rajon se jmenuje Karmaskaminskij. Nekde na Internetu by to možná i mohlo byt.

KNEDLIK STORY

V červenci nam na cely měsíc zavreli Cesky dum a Lena se rozhodla, ze se nauci varit knedliky. Nemohla se dockat, tak jsem ji recept jen nadiktovala a ona to nejdriv zkousela sama doma. Samozřejme vůbec nevedela, jak ma testo vypadat a jak to varit a jak to krajet TOU NITI, takže se ji to patlalo a vůbec se ji to nepovedlo Udelali jsme tedy malou vecerni lekci vareni knedliku. Ja, vybavena polufabrikatem (dekuji spolecnosti Vitana za Houskove knedliky v prasku) jsem ji to pak všechno ukazovala, hlavne jak ma vypadat konzistence toho testa. Lena byla nadsena a vůbec si nedala vymluvít, ze takové knedliky se většinou jedi s masem a omackou. Nakrajela je niti na kolecka, nechala je vystydnout a pekne si na ne mazala visnovou marmeladu a macela si to v zelenem čaji a byla moc spokojena. No, to pak musite ozelet svoje historicke koreny prorostle tradicni ceskou kuchyni a musite trochu slevit ze svych ustalenych hodnot a holt uznat, ze knedliky se daji jist i jinak. Ona je teda Lena celkove z trochu prastene rodiny, sama to uznava. Jejimu otci prezdivame Bolnoj Lednikov (nemocny Lednikov), nebot asi pred 15 lety volal na polikliniku a chtel se objednat k lekari a predstavil se nasledovne “Alo! Poliklinika? Zdes bolnoj Lednikov vas bespokojit, mozhno…?” (Halo, tady nemocny Lednikov, muzu…?). On je jinak profesorem logiky na univerzite, ale studenti mu prezdivaji Stary Kozel a Lena s nim uz dost let nemluví. Nějaké rodinne konflikty, v tom jsem se nevrtala, pro nas proste Bolnoj Lednikov.

TRETIAKOVKA, POKROVKA, LENINKA

Tak to jsou další roztomile vyrazy, na které jsem pri brouzdani jazykem ruskym narazila. Tretiakovka je Tretiakovska galerie, Pokrovka je Pokrovskaja ulica v Niznem Novgorodu a Leninka je Biblioteka Imeni Lenia v Moskvě. A samozřejme musím zminit nadherne ruske slovo VIETNAMKI, coz znamena uplne presne ty same boty do vody s prepazkou mezi palcem a ukazovackem, které se nosily pred 20 lety na chalupu a ted opět prichazeji do mody, nosi se však ve velkomestech. A ještě zminim poslední slovo, jimz je TRUDOGOLIK. Jelikož pisu naposledy, nemohu vas nechat hadat. Trud je práce, trudolubivij je pracovit,y no a trudogolik je tim padem velmi porusteny workoholik. Fakt vtipny.

VYLET DO STREDNI ASIE

Tak a ted uz pro nedockavce par momentu ze stredni Asie. Nemam vůbec silu popisovat všechnu tu nadheru kyrgyzskych hor a hruzu uzbeckeho zaru, tak snad na vas alespon něco dychne ted a další kus pri planovanem promitani. Zminim tedy jen nejvyraznejsi chvile, které se mi vryly do pameti zejmena pocitove.

DO KYRGYZSTANU NELITAJI KYRGYZOVE

Sedime s Angelou na letisti v Moskvě a jsme jedine dve, kdo ceka na let do Biskeku. V autobuse k letadlu se pridavaji ještě dva chlapici. Zasneme. Nicmene letadlo je pak plne, jen ti lide prisli z tranzitu, jsou to většinou Nemci a Francouzi. Angela je asi jedina Kyrgyzka v celem letadle. Ne ne, nachazime ještě jednu, sedi zrovna vedle me. Když v casopise Aeroflotu jasam nad reklamou Skodovky (cim dele jsem z domova, tim vice mnou hybaji naznaky domova), slečna se me rusky pta: “Nezlobte se, vy jste Ceska???” Rusky zmatene odpovidam, ze jo, a ona plynulou cestinou pokracuje, ze studuje v Praze. Sok. Je to jakasi mezivladni dohoda, mame v CR každý rok cca 14 Kyrgyzu (a dalších post sovetskych narodu), kteří se nejdrive uci rok cesky a pak delaji normalne prijimacky na jakoukoli vejsku a tam muzou zadarmo studovat. A v celem velkem letadle si sedneme zrovna vedle sebe.

NEJLEPSI MELOUN POD SLUNCEM

Sedim v kuchyni jedne z nejbohatsich rodin v Kyrgyzstanu. S predstavou jedne z nejchudsich zemi sveta nas na letisti vyzvedava obrovska tmave modra nalestena Toyota. Angelini pribuzni z Biskeku. Vezou nas domu a nechavaji nam k dispozici cely dum, abychom si po nocnim letu odpocinuly. Predtim nas ale museji nakrmit a já ochutnavam nejlepsi meloun ve svem živote. Takových mam behem příštích dvou tydnu snist ještě minimalne deset, každý den si totiž minimalne 1-2 kupujeme. Osmikilovy meloun stoji v prepoctu cca 12-16 Kc a je mnohem červenejsi a sladsi, než kdy vidite u nas. A já melouny proste zboznuju… Pak me strycek vede do obyvaku a pysne mi ukazuje celou stenu pokryvajici vitrinu plnou ceskeho brouseneho kristalu. Tato scena se pak opakuje v KAŽDÉ domacnosti, kde se objevim. Jen co domácí zjisti, ze jsem Ceska, uz me tahne k vitrine s ceskym kristalem. KAŽDÝ ho ma doma, protože NEMIT doma ceske sklo rovna se spolecenske sebevrazde.

RIDKY HORSKY VZDUCH

Slapu s tridennim batohem do desne prudkeho kopce. Pot ze me leje a neni to sluncem. Co 20 metru se zastavuji a dycham jako lokomotiva a premyslim, jestli v tech 3 tisicech metru uz muze byt ridsi vzduch nebo si to jen namlouvam a omlouvam tak svoji zoufalou fyzicku… Lezeme k jezeru Ala Kol v phori Tian Shan, které je na obrazkach nadherne a ve skutecnosti ještě nadhernejsi. Ocitam se ve vysce 3532 m.n.m. (mereno Jeffovym GPS), coz je nejvys, kde jsem kdy v živote byla. Kochame se pohledem na okolni zasnezene ctyrtisicovky a pred spanim se myjeme v nejledovejsi ricce na svete… Cestou zpatky do udoli nas zastavuje kontrolor. Jsme v narodnim parku a on chce videt nasi “kvitanciju”, ze jsme zaplatili vstupni poplatek. Coz o to, my ho platili, ale platil ho za nas sprave narodniho parku ridic marsrutky a žádnéj papir nam nedal. Navic jsme platili sovetskou sazbu a já netusim, kolik je ta sazba pro cizince. Je nas sest (ja, 3 Americani, 2 Francouzky) a umim nejlip rusky. Americani totiž umi kyrgyzsky. Jdu tedy vyjednavat a Jeff jde se mnou, rusky umi taky, já ale znim presvedciveji, navic jsem ženska, a to plati na všechny chlapy na svete, vcetne kyrgyzskych hlidacu narodnich parku, chi chi. Na strazce parku se usmivam, za drsnaka je tu Jeff. Jeho první otazka zni, jestli nepotrebujeme kone nebo auto jako odvoz zpatky do udoli. Ne, díky. Druha replika neni otazkou, chce videt, ze jsme platili. Koukam překvapene, ale my žádné potvrzeni nedostali. A v tuto chvili me chlapik moralne naprosto rozdrti, protože rika: “A odkud jses – Nemecko, Cechy???” Padam do uzasu, neb jeho druhy pokus je Cechia, to znamena, ze Cechu museji byt v Kyrgyzstanu plne hory, když je i tenhle horsky chlapik zna… Na tuto notu vedu konverzaci, usmivam se, vysvetluji, ze jsme papir nedostali. Pan je neoblobny, chce pokutu ve vysi dvojnasobku vstupneho. Jeff je ten spatny, na chlapika krici, at jde s nami ke vchodu, ze tam mu ukazou, ze jsme vcera platili. Jemu se s nami samozřejme 15 km dolu do udoli nechce, jeho práce je tady. Jsme s Jeffem sehrany tandem. Bez vysvetlovani nam je jasne, ze já jsem v tehle hre usmevavy žensky prvek a on je ten, kdo chlapika zastrasi. Chce po nas pasy, Jeff hudruje, ze na to nema pravo a ukazuje jakesi psani od Peace Corps. Zadrhel nastava, když se chlapik pta, kolik jsme platili. My platili 50 som, coz je sovetska sazba pro Kyrgyzstan a všechny staty SNS (Spolecenstvi nezavislych statu, v podstatě byvale SSSR bez Pobalti). Odhaduji, ze pro cizince to bude dvakrat vic, tak říkám, ze jsme platili 100. Chlap se divi, ze to je divna castka. Do toho honem zakrici Jeff “To platila ona, protože je ze SNS, my platili 250 som (coz je sazba pro cizince).” Cimz chlapa presvedcil, ze Cechia je v SNS, coz jemu vůbec nepřípada divne a naopak na me soucitne kouka “To Te ale osidili, pro SNS to je jen 50 som”… Komedie se tahne asi 20 minut. Konci chlapikovym usmevem a zve me do sve chyse na čaj. Kamarády mohu vzit s sebou. Trha mi srdce odmitnout, ale v sest nas ceka nase marsrutka. Klade nam na srdce, at si vždycky od vseho bereme uctenku a s usmevem se louci. Slibujeme, ze se jeho radou budeme ridit a pri další navsteve platime opět 50 som bez uctenky a doufame, ze ho zas nepotkame…:o) Podobna historka s mym Cesstvim se pak ještě opakuje na trhu, když kupujeme melouna. Prestoze s Jeffem mluvíme anglicky a na prodavace se obraci spíš Jeff se svoji americkou ruštinu, chlapik civi spíš na me a hned po první vete se pta: “Jses Ceska?” Cimz me opět dostava a já si říkám, sakra, jak to na mne všichni poznaji??? Nehlede na to, ze vůbec poznaji Cecha. Jsme jednim z nekolika mala statu, kteří do Kyrgyzstanu nepotrebuje vízum (Oooo, jaky pocit nesmyslne prevahy nad vsemi zapadaky, kteří ho tam vsichn potrebuji. Trocha satisfakce za lonskou Botswanu, kam jsem ho pro zmenu porebovala já jako jedina…) a navic maji nadherne hory, takže je tam Cechu opravdu hodne.

RODINNA OSLAVA

Sedim na rodinne oslave Jeffova kamaráda Toma. Jeho rodny americky tatinek Bob bere jeho kyrgyzskou sestru Aidu na rok na studia do Ameriky a prijel si pro ni. Kyrgyzska rodina usporadala tradicni celodenni oslavu se zariznutim ovce a Bob je samozřejme nejvazenejsi host. Kdo myslite, ze je druhy nejvazeneji host, když ostatní 4 Americani zde jiz dva roky bydli? No samozřejme další cizinec, který prave prijel do Kyrgyzstanu a poctil je svou navstevou. Ještě pred cestou jsem Jeffa upozornila, at VSEM rekne, aby me nehostili a ze jsem desne mlsna a ze rozhodně nehodlam jist žádné byci oci ani jiné nestandardni casti tela ani jina alternativni zvirata. Jeff mi na to “pro uklidneni” odepsal, ze ty oci preci nejsou byci, ale ovci, a tim padem MNOHEM mensi. To je jenom jako když polykas takový kus tuku… Kolik bylo vazenych hostu? Kolik ma ovce oci? Ne ne, polykani ovcich oci jsem se naštěstí vyhnula, prisli jsme totiž o něco pozdeji a ovce uz byla zariznuta a jeji ruzne casti se varily v ruznych kotlich. Nicmene si velmi zive pamatuju, jak sedim u stolu PLNEHO ruznych dobrych věci a neustale me někdo pobizi “Kushaj!” (Vem si, jez…) Uz nemuzu… Musím! Když uz mam bricho UPLNE plne, prinaseji varene ovci nohy plne masa ale i tuku, taková pochoutka! Jeff to do sebe chlapsky lame a já uz proste nemuzu. Poprve odmitam. Rodina se tvari chapave a nenuti me. Pak jakysi strycek prinasi vodku! Ne, to nemuzu, za pul roku v Rusku se mi podarilo nevypit ani panaka, preci me nedonuti Kyrgyzstan. Odolavam, nemuzu, opravdu ne, netravim alkohol, bylo by mi desne spatne. Strycek se urazi, ale pevnost zvana muj zazivaci trakt je uhajena. Jeff do sebe hazi tri panaky, jen to hvizdne. A vůbec nic to s nim nedela. Říkám mu “Zmenil ses!” a desne se mu smeju. Jeff rika, jo, Kyrgyzstan Te zmeni… Kdo si pamatujete Jeffa, když bydlel v Praze, byl to prece takový slusny hoch. Když jsem ho vzali na pivo, srkal cely vecer jedno pivo a vic nemohl. Když po roce odjizdel, poplacavali jsme ho uznale, když za vecer vypil dve. Naucil se s Cechackama, co? Loni v Estonsku jich do sebe behem vecera kopl 5 a ani to s nim nehlo. Naucil se v Kyrgyzstanu…:o) Ale zpet k oslave. Muj osobni prusvih nastava ke konci oslavy. Mistnost je uplne plna lidi, cca 25-30 pribuznych. Postupne pronaseji pripitek. Tom preklada z kyrgyzstiny do angličtiny. Pak je rada na Bobovi, prekladam jeho pripitek z angličtiny do ruštiny. Je to dost problem, neb do nezvykleho Boba místní jiz nalamali cca 6 panaku vodky a Bob mele nesmysly. Uhlazuji to do dekovneho pripitku plneho ucty k místním tradicim. Rodina mi desne chvali moji ruštinu a uznale pokyvuje nad pripitkem a jako vyrazy diku za preklad mi nalevaji stakan plny kumysu. Upira se na me 30 paru vdecnych oci. Cekaji vykon! Musím ten kumys vypit, ted fakt nemuzu odmitnout. Davam si do nej tri lzice medu doufajic, ze to trochu prebije tu hnusnou zkvasenou chut. Med moc nepomaha, nicmene drzim usmev, vedome potlacuji cinnost chutovych a cichovych bunek a piji pul sklenice kumysu. 30 paru oci je spokojeno a rodinna oslava konci. Jeff mi septa “MOLODEC” a já premlouvam zaludek, at tam ten kumys ještě chvili necha…

OD KONE BOLEJI RUCE A KOLENA

Nachazime se uprostred pahorkatiny v predhuri Tian Shanu na hrbetech kyrgyzskych konu. Po nekolika hodinach chuze z kopce a do kopce jsme konecne na rovine a podarilo se nam je vyhecovat k behu. Ac pri normalni jizde se drzim koleny a v rukou mam oprate a muzu jima sermovat a ukazovat na mraky a zajímave kytky, když se konik rozbehne, musím se chytit sedla, zas takovéj borec nejsem. Cvalame po planine a je to naprosto supr pocit. Ztracim gumicku z vlasu a ty mi vlajou a já chytam rytmus konskeho pohybu a je teplo a vsude okolo je zeleno a já ještě porad nemuzu uverit, ze jsem kdesi ve stredni Asii. Na nasledujici den nedelame plany, neb nas prece po celodennim jezdeni budou bolet zadky. Chyba lavky, zdaleka největší bolest se ozyva z kolenou a take ze svalu na rukach. Sedet nemuzu, ale duvodem je otlucena kostrc z lesacke plosiny, na které nas vezli chlapici, když jsem sli na trek do hor. Sice nam usetrili asi 15 kilometrovy nastup udolim, ale já pak týden nemohla sedet, neb jsme se na te plosine drzeli doslova zuby nehty, jak tak to auto drncalo pres kameny a koreny…

POPRVE O GLOBALIZACI

Sedim v kanceláři kyrgyzske neziskove organizace LEADER, které jsem pomahala zapojit se do meiznarodni vymeny dobrovolniku. Mame první hodnotici schuzku se dvema dobrovolniky, kteří jako první vyjeli do zahranici – Azamat do CR a Angela do Ruska. Naplanovali jsem schuzky dve, ucelem te první je sdeleni zážitku a pocitu Angely a Azamata, na te druhe chceme prodiskutovat, co dal. Musím priznat, ze citim určité pohnuti, když o svych zazitcich dost emotivne vypraveji. Zabihaji do detailu, ale na první pohled z nich cisi, co pro ne tahle zkušenost znamenala. Když se Azamat dozvedel, ze pojede do CR, nemel moc predstavu, co tam bude delat, radeji by jel do zapadni Evropy. A ted? Po celem Kyrgyzstanu rozhlasuje, ze CR je nadherna zeme a jsou tam nejhezci holky na celem svete (Daso, Sarko, Jano, co jste s nim proboha udelaly???). Ukazuje mi fotky, kde vidim spoustu znamych inexovych tvari a zase na me pada ten pocit, ze se tesim domu. Angela v Rusku na vlastni kuzi zjistila, ze je blbost cestovat s taskou na koleckach, ze mela poslechnout a vzit si batoh. Zjistila, ze pohorky jsou opravdu nejlepsi boty na chozeni. Poprve v živote pila z lahve, driv prece vždycky byla k dispozici sklenicka. Je tak proste vychovana. Poprve spala ve spacaku. Poprve delala spoustu dalších věci.

Co me ale překvapilo a potesilo a take uspokojilo, byla vec, kterou jsem vůbec necekala a kterou zminil i Azamat i Angela. Oni se oba dva poprve v živote ocitli za hranicemi sve zeme, ale zaroven za hranicemi sovetskeho mysleni. Poprve v živote se setkali se skupinou cizincu. A co si cenej nejvic, poprve v živote meli moznost s lidmi z jiného prostředí diskutovat temata jako je nabozenstvi, rasismus, globalizace, sex, svetovy obchod, cestovani a další. Sedim v kyrgyzske neziskovce a říkám si, jo, presne pro tenhle pocit delam to, co delam. Tohle proste stoji za to, tyhle pocity tehle dvou lidi, to je nase odmena za nase snazeni. Jeff to citi uplne stejne a spokojene na sebe mrkame. Tohle jsou presne ty chvile, které me utvrzuji v tom, ze člověk muze menit svet, KAŽDÝ člověk, nejen politici nebo zname osobnosti. O dva dny pozdeji potkavame v kavarne 67-letou Americanku Susan, která uz dva roky Angelu zna. Ona sama chape zmenu Angely po jeji zkušenosti na campu jako mnohem podstatnejsi než to, o co ona se tu jiz dva roky snazi (uci AJ učitele angličtiny) a chce najit cestu, aby mohli v dalších letech vyjet další lidi, protože jedine tak se muze v Kyrgyzstanu něco zmenit, pohnout se zkostnatelym sovetskym systemem.

USINANI V HORACH

Usinam v jurte. Za par dnu uz se presouvam do Uzbekistanu. Dva týdny v Kyrgyzstanu byly desne kratke. Stihli jsme toho hrozne moc, ale všechno ubehlo desne rychle. Poznala jsem nekolik dalších desne fajn lidi z další zeme na mape sveta, na které jen tak nezapomenu a kteří se, byt v naprosto odlisnych podminkach, snazi o podobne věci jako my v te nasi stredoevropske zemicce. Venku zurci potok, no, spíš ramusi horska ricka, a hned za jurtou buci kravy, kterých se Jamie desne boji. Venku je uplnek a celou noc je svetlo jako ve meste. Vyhled mame na nadhernou zasnezenou horu (cca 4500 metru) a jurta je vystlana dekama s kyrgyzskyma ornamentama. V tehle zemi se mi moc libi a určitě se chci vratit a znovu usinat v horskem vzduchu Kyrgyzstanu.

NEJEN BAZAAR

Sedime v Taskentu v restauraci. Dima a Natasa me vyzvedli na letisti a spolecne se vydavame na 4 denni cestu Uzbekistanem. Je tu priserne vedro a každý se nas snazi osidit, jak muze. Par dni pred mym prijezdem se Islamske hnuti uspesne pokusilo o terakty na americke a izraelske velvyslanectvi, takže Taskent je plny policistu a neustale nas díky Dimove image spravneho muslima legitimuji. V restauraci si chceme dat plov. Prave jsme absolvovali malou prochazku bazaarem, kde se o všechno smlouva. To ještě netusim, ze v Uzbekistanu se smlouva naprosto o všechno, nejen na bazaaru. V restauraci nam predkladaji jidelni listek s cenami, když ale Dima overuje, jestli zaplatime tolik, kolik pisou, nasadej nam ceny ikskrat vyssi. Plov je drazsi, protože je v nem jiné maso, čaj je drazsi, protože je v nem cukr, dzus je drazsi, protože prinesou hruskovy misto objednaneho jablecneho. Servirka je otravena a pro ochlazeni nam pod stul chrstne kbelik vody… Bohuzel zrovna tam mame polozene všechny nase věci a batohy... Objednavame, prinasi něco jiného a na nase poznamky, ze jsme chteli něco jiného, jen s klidnem odpovi “V kuchyni mi dali tohle”. Nema cenu se dohadovat, nicmene me naladeni k teto zemi nezacina nejlepe. Jsem uz unavena ze vsech vjemu z Kyrgyzstanu a sem jedu jako opravdovy turista, nebudu tu s místními. A tak se k nam i chovaji. Smlouvat musíme i o cenu listku do muzea, o kterém nam puvodne reknou, ze je zavrene. Když si ale priplatime, tak nas tam pusti. A to me otravi. Na dvoji ceny pro domácí a cizince jsem si uz zvykla v Rusku, kde jsou ceny v galeriich pro cizince i petkrat vyssi. Chapu, ze chudsi místní obyvatelstvo by melo mit přístup k vlastni historii a kulture a pro cizince je 10 USD za vstup zanedbatelna castka. Tento system jsem jiz akceptovala. Ovsem uzbecke smlouvani uplne o všechno, nadsazovani ceny uplne vseho a agresivita prodavacu, když nekoupis, me opravdu otravili. Navic to silene vedro… Prijizdime do Buchary a Samarkandu, mesta na Hedvabne ceste Marca Pola. Ano, jsou to krasna historicka mesta, ale já uz mam naladu zkazenou a neopusti me to po celou dobu pobytu v Uzbekistanu. Je mi to lito, 3 dny v Uzbekistanu me staly asi tak 10 krat vic než dva týdny v Kyrgyzstanu, ale chtela jsem se sem podivat, tak mi nebylo lito peněz. Je mi ale lito, ze musím konstatovat, ze to je první zeme na svete, kde se mi vůbec nelibi a kam se rozhodně nehodlam vatit. Určitě je to vina meho vnimani, nejsem dostatecne tolerantní ke zpusobu života v teto casti sveta, to si říkám tisickrat, ze oni se preci musi nějak uzivit, jenom se holt prizpusobili podminkam a turistickemu ruchu. já to chapu, ale to nemeni nic na faktu, ze se mi tu proste nelibi a tesim se zparky do Moskvy a pak uz honem domu.

DOMA

No, a doma uz ted jsem. A pomalu si zvykam na pocit, ze jsem zpatky. Ucim se znovu odmykat svoje dveře, kupovat si jizdenku na vlak, mlsat v cukrarne medovnik… Poprve jedu nove postavenym metrem k nam domu, po dlouhe dobe musím rano vstavat a vencit psa. Vracim se do svych koleji, zvykam si na Prahu a uz se mi styska po Moskvě. Prodlouzeny týden v Jizerkach a na Sumave byl supr a zitra uz jdu zase do práce. Je to krute a necekane, ale ano, já od zitrka pracuji. Jsem tedy definitivne zpatky a timto definitvne konci moje emaily z me ruske cesty, kterou jste se mnou sledovali. Zdravim tedy Vas všechny, kdo jste je cele ty veky cetli, a slibuji, ze se pokusim o nějaké promitani, az dam dohromady fotky. Jsou prozatím na nekolika cedeckach a vyvolanych i nevyvolanych filmech a ještě to nějakou dobu bude trvat. Casem s tim ale něco udelam a dam vam vedet.

Zdravim vas tedy všechny a doufam, ze se postupne zase se vsema uvidim.

Klara