(1) 2.7.2007, Hola hola, Cusko volá
Moji milí a milovaní,
ať jste se ocitli v mém adresáři jakkoli, posíláme vám všem pozdravy z Peru. Včera večer jsme dorazili do Cuska a nabrali tak do expedice posledního chybějícího člena, Káju. Strávil tu už pět týdnů, takže nám je kvalifikovaným místním průvodcem, stejně jako Radka po dvou měsících v Ayacuchu.
Celá naše výprava by měla trvat šest týdnů. Původně jsem si myslela, že se potkám s dobrovolnickou koordinátorkou Lorenou, ale když jsme přijeli do Ayacucha, byla zrovna v Limě. Na návštěvu Fair Trade družstva to zatím taky nevypadá, jelikož jsme na jihu a družstva jsou na severu, takže tentokrát asi skončíme jako úplní turisti. Ale i tak je tu krásně.
Do Limy jsme přiletěli minulý čtvrtek večer a cestou jsme měli jedinou nepříjemnost. Hanička se v letadle z Prahy do Madridu přilepila na žvýkačku, kterou někdo lípnul na bezpečnostní pás…:o) Letušky moc nevěděly, co s tím, tak nám alespoň daly láhev vodky na vyčištění. Hanička se ale styděla napít se…:o) A celá expedice děkuje Járovi za cestovní dárek, který obdrželi všichni členové výpravy při loučení na letišti!...:o)
Lima není úplně krásné město, ale naštěstí nás na letišti vyzvedl taxík z hostelu, a dokonce jsme si cestou zvládli koupit lístek na bus na další ráno do Ayacucha. Ještě v Madridu jsme se seznámili s dalšíma třema Čechama, co tu cestujou, a asi se budeme různě potkávat, dneska taky dorazili do Cuska, ale jeli přes Nascu a Islas Ballestas.
Jet Limou taxíkem byl docela zážitek, všude plno aut, nevypadá to úplně koordinované, na jedné křižovatce stál veprostřed v kukani policajt, a to bylo jediné řízení, co jsme viděli. Lima má prý 9.5 miliónů lidí, potkali jsme tak půlku…:o) Byl předvečer svátku svatého Petra a Pavla, tak všude byly davy, ale šli jsme jen nakouknout do kostela vedle hotelu, protože bylo asi 8 večer, teda pražského času 3 ráno. Posun je sedm hodin. V hostelu byla dokonce teplá voda, na dlouhou dobu poslední.
Stmívá i rozednívá se tu hodně rychle, obojí v šest, času jsme se přizpůsobili docela rychle. Je tu trocha zima, chodíme v dlouhých kalhotách a flísce, místní v péřovce a kulichu…:o)
Dojeli jsme busem do Ayacucha, kde nás vyzvedla na nádraží Radka, a od té doby je to pořád: "A Radko, proč…", "A Radko, jak…", "A Radko, kde…", "A Radko, co…" I když vlastně od včerejška je to už taky "A Karle, jak se máme oblíknout, je to na tričko?"
DOPRAVA
V Limě byla zběsilá, ale v Ayacuchu ještě zběsilejší. Na křižovatce to funguje tak, že když se auto blíží, začne zběsile troubit. Kdo zatroubil první, má přednost. Nějak jsme ale nerozklíčovali, co se děje, když se přeslechnou nebo zatrouběj najednou. Kupodivu Radka za celé dva měsíce neviděla ani jednu bouračku a ani auta nejsou otlučená.
Doprava v "dálkových" busech je pak opravdovým zážitkem. Jeli jsme pro "gringos" netradiční cestou, dva dny po nezpevněných cestách přes Andy. Se zastávkou v městečku Andahuaylas. Každý den 11 hodin natřásání, ale zato naprosto fantastických výhledů, přes průsmyky mezi 4.000 – 5.000 m.n.m. Ještě před Ayacuchem jsme jeli přes nějaký průsmyk 4.750 m. Prostě nádhera… První den jsme jeli neobydlenou krajinou, druhý den už začly domky z vepřovic, stáda ovcí, koz, prasat a lam. Obloha azurová, bus plný Peruánců, někteří to mají s hygienou trochu na štíru (ono v té kose… uvidíme, jak budeme za měsíc vypadat my…), druhý den byla na střeše přivázaná ovce a pytel morčat, kus cesty s námi jel chlapík s jehnětem v náručí, ale krása. V poledne zastavil busík vždycky někde na oběd, váhaví gringos ho nestihnou dojíst, ale prostě paráda.
Gringos říkají místní všem bílým, nejen Američanům. Na nás se ale některé stařenky tak mile dívají a říkají tak mile gringitas, asi jako bílé slečinky.
Ayacucho byla víceméně vesnice. Teď ve srovnání s Cuskem bylo mnohem víc peruánštější, ani bělochy jsme tam moc neviděli, tržiště, všude prach, děti si nás tolik nevšímaly. Tady děti docela žebrají, nebo se nám snaží prodat pletené postavičky navlíkatelné na prsty. Včera u jídla si k nám nějakej chlapeček jen tak přisedl. Je to tu jiné. Ale Cusko je krásný město. Strávíme tu teď 4 dny poflakováním a objevováním. Po třech dnech natřásání v autobusech si zasloužíme chvíli sedět na místě a nenatřásat se….:o)
MÉ PRVNÍ SETKÁNÍ S KOKOU
Jižní Amerika, to je koka. Coca Cola, kokain, maté de coca. Ve všech průvodcích vás nabádají, ať si nevozíte do Čech koku, že je to zakázané. Snad každý Čech se těší na ochutnání čaje z koky, který je tu legálně všude k dostání. Když jsme dorazily k Radunce, měly jsme trochu rozhoupané žaludky z těch zatáček. Došly jsme k ní do domku a mně se žaludek pořád nějak houpal. Na horskou nemoc pomáhá koka. Uvařili jsme čaj z koky, dvakrát jsem si srkla a už šel ven… Zvracela jsem asi potřetí v životě (krásná trojka Máchovo jezero – Předboř – Ayacucho…:o), tak nevím, jestli budu mít na koku ještě někdy chuť. Hance a Petře chutná, Radka nepije skoro žádné čaje. Dnes ráno jsme si po několika dnech dali poklidnou snídani s černým čajem a byl to balzám…
Taky jsme již měli tu čest ochutnat Inca kolu. Takové žluté pití, které je hodně sladké a chutná jako rozpuštěné Pedro. Dá se to…:o)
Z nadmořské výšky nám zatím nic moc není, nastoupali jsme to opravdu postupně. Akorát Radka má nějaké trochu kašlací nastydnutí, ale jinak jsme v pohodě.
Teď budeme do pátku v Cusku a v sobotu vyrážíme na Machu Picchu. Kájovi se podařilo zarezervovat nám klasický Inca Trail, zaplatil i zálohu, tak snad to dopadne. Tady je všechno do poslední chvíle trochu nejisté, ale zas ne tolik. Třeba busy odjíždějí a přijíždějí načas. Při 11 hodinové cestě horama je to trochu zázrak. Přes ty hory to fakt nejede moc rychle. První den cesty z Ayacucha jsme po pěti hodinách stavěli na polední pauzu v hospodě, která se jmenovala "Na 124. kilometru"…:o)
Omlouvám se za případné překlepy, on mi tu ten počítač opravuje slova, jak chce…:o) Taky koncovky měli / měly budou asi trochu zmatené, protože jsme do teďka vlastně byly 4 ženský, a od teďka jedeme s Kájou.
Inu, všichni rodiče buďte bez obav, zdravotně i bezpečnostně zatím nestrádáme, zážitků fůru a užíváme si to o 106.
Mějte se všichni fajnově, my se zase ozveme, Internet je tu na každém rohu, většinou tak za jeden sol na hodinu (7 korun). Jen asi nebudeme u netu trávit moc času, takže indivindi odpovědi moc nečekejte.
Ahoj,
Klára a někde na tržišti brouzdající Hanča, Petra a Radka...:o) Kája sedí vedle u počítače.
Jo, už jsme byly marnivý ženský, už jsme v Ayacuchu nakupovaly suvenýry. Petra se na první pohled zamilovala do náhrdelníku, Hanča si pořídila svetr a já mám tašku...:o)