(3) 11.7.2007, Stávkujeme, přidejte se

Milí milovaní, příbuzní, kamarádi a další příznivci naší „expedice"...:o)

Zdravíme vás stále ještě z Cusca. Dneska ráno jsme si sice přivstali a už v šest byli na nohou, abychom se do NAŠEHO roztomilého hotýlku v 10.30 opět vrátili a znovu obsadili NÁŠ pokojík numero 112. Pan majitel se jen usmíval a říkal „vždyť jsem vám to říkal..."

V Peru se totiž stávkuje. Je to celonárodní stávka a stávkují úplně všichni. Dneska ráno nefungovalo v Cusku vůbec nic. Když říkám nic, tak myslím nic. Ani taxíkem jsme zpátky z nádraží jet nemohli, protože cokoli mělo motor, to mělo zakázáno jezdit, jinak to bylo nahlíženo jako stávkokaz. Tak jsme si ty naše „skříně", jak přezdívá Kája našim batůžkům, odtáhli přes celé Cusco zase zpátky do hotelu.

Oni nám teda před 5 dny říkali, že bude stávka, a vlak jet neměl, ale několik autobusových společností nám řeklo, že pojedou, i když bude stávka, protože nepojedou do Puna přes Juliacu, ale okolo. A prdlajs. Nejede nikdo nikam. Ještě jsme dopadli dobře, protože jsme neměli dopředu koupené lístky, potkali jsme par gringos, kteří lístky měli a u přepážky jejich společnosti nikdo nebyl. Až se to rozjede, bude na nádraží určitě pěkné maso... Koupili jsme si tedy dneska bláhově lístky na zítřejší večer, máme jet v lůžkové úpravě přes noc, když budou problémy a ještě se nepojede, tak nám vrátěj peníze, inu uvidíme. Zvažovali jsme různé možnosti jako například pronajmout auto (není to k ničemu, jsou zablokované silnice). Nakonec jsme i volali letecké společnosti, že bysme přeletěli do La Pazu nebo aspoň Arequipy (letadla sice lítají, ale není to k ničemu, je zablokovaná cesta na letiště...). Takže vyčkáváme a relaxujeme.

Cestou z nádraží do hotelu jsme samozřejmě potkali a se zájmem pozorovali několik skupin stávkujících, místní zemědělské důchodce, zaměstnance společnosti Pegas (?), železničáře, a čertví koho všeho ještě. Nebyli vůči bělochům vůbec nijak agresivní, mile se na nás usmívali a jen nám kynuli, ať se k nim přidáme. Jeden pán dokonce říkal „pobres turistas" (chudáci turisti) – určitě nás litoval kvůli těm skříním. To jen abych rozptýlila případné pochybnosti o bezpečnostní situaci...:o) Trošku tu halekají, pískají na píšťalky, skandují (máme nahráno na diktafon), ale jinak je to poklidné. Trochu se nám rozcházejí informace o tom, kdo vlastně stávkuje a kdo je jen podporuje. Snad stávkují učitelé a zemědělci a možná i zdravotníci, každopádně se k nim všichni přidali, takže život se na dva dny zastavil a všichni se vyšli veselit do ulic. Vyvolávají hesla jako více práce, snižte životní náklady, lepší životní podmínky apod. Jediný, kdo nestávkuje, jsou takové místní paní, které se každé ráno převléknou do kroje, na provázek si uvážou krotkou lamu, a vyrážejí do ulic lovit gringos, jestli se nechtějí za úplatu s „typickou" vesničankou a její lamou vyfotit. Tak tyto paní nestávkovaly, lovily vesele gringos dál.

Tím pádem jsme zamrzli v Cusku na další dva dny, což nám úplně radost neudělalo, neb jsme přijeli už před 9 dny, ale co se dá dělat, bereme to tak, dneska jsme si dali odpočinkový den, však si ho taky po 4 denním treku v horách zasloužíme. Takže se tak různě poflakujeme, pospáváme a čteme maily z Čech, v nichž se píše, že někde poblíž Cuska měl havárii jakýsi autobus a byli v něm mrtví. Nás se to naštěstí netýká. My jsme všichni živí, někdy až moc...:o)

Ale stávka není asi zas tak velký zážitek, když jsme se včera touto dobou procházeli po ruinách Machu Picchu, že... (nadále jen MP). Já teda nechci znít jako největší ignorant, ale že by na mě na MP dýchl nějaký extra spiritualistický zážitek, to se teda nestalo. Je to tam pěkné, ale že by to byl zas takový zázrak... Jo jo, moc se mi tam líbilo, je to pěkně konzervované a velké a je štěstí, že to Španělé nenašli a nezbořili a nevydrancovali. Je to taková zachovalá vesnice podobně jako Pompeje pod Vesuvem. Bohužel nikdo moc neví, co tam k čemu sloužilo, takže jakýkoli výklad jsou spekulace. Jen mi připadá, že ta aura kolem je trochu uměle vytvořená. Já naštěstí neměla Machu Picchu jako životní sen, tak nejsem ani moc zklamaná. Ostatním se tam líbilo hodně, takže je vlastně všechno v pořádku. Já se víc těším na Titicaca (ano Honzíku, já vím, že to je špinavá louže a Puno je hnusné, ale i tak...:o) Mnohem víc než ruiny samotné mě na MP uchvacovaly okolní hory. To místo je opravdu úžasně položené, okolo zasněžené vrcholky hor, mezi nima údolí řeky Urubamby, celé je to takové ukryté a nepřístupné, to bylo fakt supr.

Dostat se dá na MP jen 2 způsoby. Vlakem nebo pěšky, silnice tam nevede. Vrtulníky zakázali kvůli vibracím, které památky poškozovaly. Pěšky jsou možné dvě cesty – klasický 4 denní Inca Trail (incká stezka), což jsme šli my, nebo 5 denní Salkantay trek. Cesta samotná je dost osobitý zážitek. Petra to zhodnotila následovně: „To jsem si teda myslela, že Inca Trail je vetší dávačka". Měli jsme s sebou sice nosiče, jinak to nejde, ale i tak jsme si většinu věcí nesli sami (včetně spacáku a karimatky). Jeden nosič (interní přezdívka Stařík) nesl naše stany a bombu na vaření včetně vařiče. Kuchař nesl nádobí (samé nesmysly, dvoje plastikové hrnečky a ještě plastikové skleničky...). Jeden nesl party stan (další nesmysl, použili jsme ho jednou a lehce bychom se bez něj obešli). A Miguel, náš úžasný Miguel, miláček dámské části výpravy, nesl jídlo. Hned na začátku cesty, když jsme viděli, co všechno chystají s sebou, je naštěstí Petra přesvědčila, ať netáhnou ty nesmyslné skládací židličky a stoleček, že OPRAVDU můžeme při jídle sedět na zemi...

Celkově je celý Inca Trail velký business a atrakce pro bělochy. Nicméně, když Kájovi nabídli uvolněná místa na 7.7.07, šli jsme do toho i do té nemalé investice. V pátek před začátkem cesty jsme šli do cestovky doplatit zbytek ceny. Už tehdy po nás pán chtěl 20 dolarů navíc za jakési „speciální povolení", což jsme nevěděli, co je, a řekli jsme jim, že to je jejich problém, že my jim už nic dalšího platit nebudeme. Inca Trail se totiž musí rezervovat mohutně dopředu a když někdo zruší, místa propadají, a už se nenabízejí nikomu dalšímu. Takže když někdo odřekne, nemůže ho nikdo nahradit, hlásí se tam s číslem pasu, jako u letenek. Jenže nám právě nabídli jakási uvolněná místa, což se později ukázalo jako velká habaďůra... S naším „special permission" jsme měli celou cestu jen potíže. Evidentně nás tam někdo nějak „vsunul" a nebylo to úplně košer. Ani jsme nikde nedostali lístky.

No schválně, zde průběh prvního dne – sobota 7.7.07:

4:50 Zvoní budík, snídáme, přebalujeme, malé batůžky necháváme v hotelu

6:30 Dorážíme před cestovku na náměstí, očekáváme zatlučené a zapečetěné dveře, oznámení a la majitel se odstěhoval, ale nacházíme mikrobus připravený nás naložit

7:40 Po naložení 3 nosičů, nakoupení plné střechy jídla (kdo to ponese?) a po podrobné prohlídce Cuska opouštíme město

9:30 Půlhodinová pauza v Ollaytantambo, sháníme dalšího nosiče. Objevujeme peruánské Kostelecké Horky, takový statek, kde se suší kukuřice, válejí tradiční nástroje, na stole je nádobí od snídaně a po podlaze běhají morčata. Při prohlídce domu narážíme v jedné místnosti na pána, který drží v ruce obrovský kamenný penis a americkým turistům právě říká „This is modern". Prskáme smíchy a radši statek opouštíme.

10:35 Ocitáme se na 82. kilometru (počítáno po železnici z Cuska), což je výchozí bod Inca Trail.

11:00 Jsme připraveni vyrazit, nandaváme batohy, nosiči začínají vařit (???). Posléze zjišťujeme, že jen olupují zeleninu, neboť mají nadváhu (smějí nést jen 25 kg na osobu). Dostáváme snack, aby to měli lehčí.

11:22 Vyrážíme!!! Teda aspoň si to myslíme...

11:23 Zastavujeme se u telefonní budky, po 100 metrech chůze. Průvodce někam volá, čekáme. Nic nevíme, průvodce odchází, tváří se ustaraně. Vzápětí nám oznamuje, že v Cusku v kanceláři ještě nikdo není, že nám musejí zafaxovat special permisson...

11:30 Vracíme se 100 metrů od telefonní budky. Usedáme na lavičky nad údolím posvátné řeky Urubamby...

12:40 Oběd. Skládací stolečky a židličky. Připadáme si jako pitomci...

13:00 Konec oběda. Průvodce říká: Máte 20 minut, dojděte si na záchod, vyčistěte si zuby a půjdeme. Opět prskáme smíchy. Když nám ale během dalších dnů ještě párkrát zopakuje, že si máme jít vyčistit zuby, začínáme chytat trochu alergii. Pak už pokaždé, když nám řekne, máte 5/10/20 minut, tak už sami dodáváme „ A jděte si vyčistit zuby"...:o)

13:35 Jsme u opravdového začátku Inca Trail, na prvním kontrolním stanovišti, kde máme předložit pasy a ono special permission. Faxem nedorazilo. Čekáme další hodinu. Rozvíjí se debata, jestli na cestovku zavoláme policii, a pokud si najdeme alternativní trek na 5 dní, čímž ztratíme cca 3-4 dny z původního plánu, jestli obětujeme Bolívii nebo Huaraz. Samozřejmě nechceme obětovat ani jedno.

15:03 Přecházíme Urubambu a ocitáme se na Inca Trail. Po 4.5 hodinách čekání ve výchozím bodě, celých 11 hodin po probuzení. Do tábořiště, kde máme spát, to je 4.5 hodiny cesty. Stmívá se v šest... Komentář: „Stezku budeme mít pro sebe, protože potmě choděj jenom borci. A vůbec, kdo může říct, že šel Inca Trail potmě?".

U druhého kontrolního stanoviště při dalším čekání a komplikacích zazní hláška: „A kdo může říct, že šel Inca Trail pozpátku?"

No, nakonec jsme doběhli skutečně za tmy, ale zato jsme měli vynikající večeři, a pak už bylo všechno celkem OK. Sice jsme měli další potíže se special permisson, když jsme došli na Machu Picchu, ale i to se vyřešilo. Když nám tam ale průvodce řekl, že jsou potíže, naštvala se i jindy klidná Radka...:o)

Ale jinak to bylo fajn. Druhý den jsme se škrábali do sedla 4.215 m.n.m. (ve včerejším mailu příbuzným byl překlep), což bylo pro nás všechny nejvýš, kam jsme se kdy vlastními silami dostali (autobusem jsme tady v Peru byli už i někde kolem 5 tisíc, nicméně se chystáme na El Misti, což je 5.800). Byl tam strašnej ledovej vichr a rychle jsme mazali dolů. Přes noc na okolní hory včetně toho sedla pěkně nasněžilo. Třetí den jsme se škrábali do sedla 3.998 m.m.n., což bylo šílený, protože do toho začlo pršet a posléze i sněžit a pršelo celé dopoledne. Nic moc. Zaznívá věta: „Hančo, proč my taky někdy nejedeme k moři?" A odpověď: „Předloni jsme se vypravili k moři a jak to dopadlo..." (náš nechvalně známý výlet na kolech na Krym). Čtvrtý den jsme vstávali ve čtyři ráno a šli už na MP, tak to naštěstí nepršelo, jen na MP spadlo pár kapek.

V Peru asi opravdu začíná zima, neboť i v Cusku se nám ochladilo. Před výletem na MP to bylo přes den na krátký rukáv, teď se tu choulíme v bundách a rukavicích. Okolní hory mají čerstvé sněhové čepice. Takhle jsme si to léto úplně nepředstavovali...:o)

Taky jsme si teda tak úplně nemysleli, že budeme tak vyřízený. Cusco je položené v dolíku, takže kamkoli se jde, jde se de facto do kopce. Pořád tu chodíme po ňakých schodech a dost nás z toho bolej nohy a funíme u toho. Radunka nás uklidňuje: „Holky, nefňukejte, víte, jaký budeme mít pěkný nohy a zadky..." Jenže to loni na kolech v Alpách slibovala taky. A? ... No, každopádně mi jsou už minimálně o číslo vetší kalhoty...:o)

Tak ještě vám napíšu něco lahodného. Jídlo. Hmm, my se máme jako v ráji. Na Inca Trail se o nás starali jako v bavlnce. SNÍDANI AŽ DO POSTELE!!! Respektive do spacáku... Ráno nás budili šálkem čaje, mohli jsme si vybrat, koka, černý, anýz... Když jeden den odpoledne pršelo, tak nám řekli, ať si zalezeme do spacáků a přinesli nám čerstvě udělaný pop corn a čaj, pak i večeři, ráno k snídani kakao, prostě parádička. Servíroval nám již zmíněný úžasný Miguel, se kterým jsme se jako s jediným trochu víc bavili. Má ženu a 9 měsíčního synka a chtěl by radši pracovat na stavbě, ale není práce. Inu, máme ho snad na fotografii, tak při případném promítání všechny dámy uvidí, že to není jen tak nějaký nosič...:o)))) Ale jako tatínek z mozambické pláže to zas není...:o)))

Gastronomicky si užíváme i ve městě. Dnes jsme například byli v restauraci, kde měli obědové menu za 2 soly (14 korun). Polívka, jídlo, limonáda. Někdy (ale to už stojí 3 soly, 21 korun) je i předkrm nebo zákusek...:o) Rýže už nám trochu leze ušima, naše seňorita vegetariana už měla několikrát arroz a la cubana (rýže s volským okem a osmaženými banány). Smažená ryba, žebra, kotlety, Hanča dneska riskla ledvinky, ale většinu tvořila cibule. Prostě ochutnáváme. K snídani jsme si koupili morušovou a ananasovou marmeládu. Morče jsme ještě stále neměli. V průvodci píšou, že v katedrále na náměstí je obraz Poslední večeře Páně a že před Kristem na stole je pečené morče...:o) Neviděli jsme. Co je teda paráda, je, že Peruánci skoro nekouří, takže nejsou ani zakouřené hospody. Dokonce ani Radunka za celé 2 týdny s námi ještě neměla cigaretku. Máme na ni jednoznačně dobrý vliv. Do kopců běhá jako lama, ani jí nestačíme. A to pořád říkala, že to neujde. Pchch.

Ještě k Machu Picchu. Když jsme přijeli, byly tu všude transparenty „Hlasujte pro MP!". V Čechách jsme to nezaznamenali, ale probíhala jakási volba o 7 novodobých divů světa a MP bylo kandidát. 7.7. to uzavřeli. Koukněte na www.n7w.com nebo www.new7wonders.com, tam probíhalo hlasování. MP se nakonec do vítězné sedmičky dostalo, ale byly tam i věci jako Kreml, Neuschwanstein, opera v Sydney, což nám nepřišlo úplně adekvátní. Když bylo MP zvoleno, zas tu probíhaly oslavy. Tady se pořád něco slaví...:o)

Pod dojmem treku na MP by málem zůstala opomenuta dvě místa, která jsme navštívili ještě minulý týden. Pronajali jsme si kola i s průvodcem (tady to bohužel jinak nejde, neexistují mapy a všechno je s průvodcem...). Nebyly to žádný zázraky, Kája píchl ještě v Cusku, mně po 1 km upadla šlapka (vyměnila jsme si kolo s průvodcem, který se to pak celou cestu snažil upravovat a dost se trápil). Nicméně jsme viděli dvě dobrý věci – inckou laboratoř v Moray – taková terasovitá políčka do díry do země, kde má každé patro jinou teplotu a mohli v horách pěstovat i teplomilné rostliny. A pak salinas – taková jezírka, kde zachytávají ze slaného pramene sůl. Bylo jich prý 5.000 a bylo to supr. Fotky snad u Káji na blogu. Hlavně bylo supr se krajinou pohybovat na kolech, protože to si ji člověk užije úplně jinak než pěšky nebo v buse. Jedete v cca 4.000 m. nad mořem a kolem vás ty zasněžené pětitisícovky, to byla paráda... A bylo horko, na tričko a kraťasy. Teď je na kulicha a rukavice...

Jo, ještě jsou taky vtipný chlapečci, co na hlavním náměstí čistí boty. Vždycky k nám přijdou a říkají „Madam, your shoes, no good" a chtějí nám je čistit. Odmítáme, není to tak zlé, stejně se hned umažeme. Když jsme přijeli z kol, zaprášení jako čuňata, říkáme si, jestlipak zas někdo přiběhne a bude říkat „Madam,...". Hanča to okomentovala slovy: „Jestli mi v tomhle stavu někdo řekne MADAM, tak si je klidně dám vyčistit"...:o)

Tak já myslím, že bych pro dnešek mohla končit. Rodičovská zvědavost je jistě ukojena a obavy rozptýleny. Máme se opravdu dobře, nálada ve výpravě je výborná. Během Inca Trailu jsme měly (dámy) několik záchvatů smíchu, až nás bolely bránice a žebra... Pořád jsme se něčemu chechtaly, Kája z nás musí být už úplně hin. Jednou jsme se takhle zase cestou v džungli chechtaly, Kája na nás čekal na nějakém šutru a říká: „Teda tady je takovej božskej klid... A pak se najednou ozve čeština a ..." Jo, v džungli to vlastně bylo moc prima, viděli jsme červeno zelené papoušky. Ale ono je nemožné vypsat, co jsme všechno viděli a zažili, tak si pak můžete přečíst náš expediční deník, Hanča se nabídla, že ho přepíše do počítače.

Mějte se v Čechách i jinde moc fajnově a my se zase ozveme. Zítra snad odjedeme konečně k Titicaca a pak do Bolívie do La Pazu. Tučňáci (Češi z letadla) psali, že to tam je supr a že v Punu zapomněli deník, tak ho možná i vyzvedneme.

Zdraví Vás peruánský dopisovatel Klára (H a R v muzeu, P v říši snů, Kája snad aktualizuje svůj blog)