(5) 22.7.2007, Jak nás v Bolívii poplival syčící gejzír
Ahoj naši milí,
po týdnu v mrazivé Bolívii Vás zdravíme opět z Peru. Momentálně je naším útočištěm Arequipa, což je po bolívijském altiplanu balzám na duši, co se týče vymožeností civilizace (např. teplá voda... Co teplá, voda vůbec!!!), ale zato nás drtí ty civilizační výdobytky, po kterých se nám vůbec nestýskalo (madam, vaše boty, vyčistím... nechcete koupit... a to věčné troubení aut. Peruánci jsou vášniví klaksonáři...)
Z La Pazu jsme jeli autobusem trochu víc na jih do Uyuni. Hanka: "Vzkaz pro další cestovatele: noční autobus z La Pazu do Uyuni - jen pro otrlé. Poznámka: Vemte si s sebou dost alkoholu".
No, je pravda, že já usnu leckde, ale kdo v tomto buse spal, má můj hluboký obdiv.
První čtyři hodiny se jede po asfaltu, potud OK, pak mírně nezpevněná cesta a ve dvě ráno začíná super bonusové natřásání, kdy se autobus kejve ze strany na stranu, cestující nadskakují půl metru vysoko a bus rachotí, jako by se měl každou chvíli rozpadnout. I tento zvuk jsem musela nahrát na diktafon. To jinak nešlo... No a když s sebou máte ještě bandu rozjívených francouzských výrostků, nevyspíte se ani na původně klidném asfaltu (náš vztah k Francouzům obecně opět poněkud trochu ochladl...).
Inu, v osm ráno nás bus vyplivl v Uyuni, o němž Lonely Planet zmiňuje, že je to malé město, ale takovou díru jsme ještě neviděli... Představte si domky seřazené do 3 ulic v severojižním směru a do tři ulic ve východozápadním směru. Ulice prašné, za humny už NIC. Náš termín "in the middle of nowhere" opět nabyl dalších rozměrů. Okolo jsou jen stovky kilometrů altiplana... Planina, položená cca 3.500 metrů vysoko, sem tam zvlněná nějakým kopečkem, a jinak nic. Pár pasoucích se vikuní (asi druh lamy).
Strávili jsme v mrazivém Uyuni jeden den. Voda na umyvadle přes noc zamrzla, louže na ulici přes den vůbec nerozmrzají, mysleli jsem na domov a tamních 40 stupňů... No, moc nám to nepomohlo. Ve středu ráno jsme se nechali naložit do jeepu a vydali se na třídenní cestu po altiplanu, solných jezerech, ostrovech kaktusů, bublajících gejzírů, a doutnajících vulkánů... Cesta to byla nádherná, i když zejména v noci byla zima strašlivá. I přes den jsme stále byli připraveni kdykoli připnout lyže... Rukavice a čepice jsme vůbec nesundávali. Vody bylo málo, takže nějaké mytí nepřicházelo v úvahu. A když v solném hotelu BYLA jakási sprcha, sprchujte se v místnosti, kde teplota váhá, zda se zhoupnout do plusu či mínusu... Radši jsme to vydrželi. Ovšem včera v Arequipě po cca 4-5 dnech bez mytí a ve stejném oblečení, jsme zažívali ve sprše okamžiky intenzívní extáze...
Stejně jako na Machu Picchu jsme neměli moc štěstí na průvodce. A to si ještě myslíme, že jsme dost pohodoví gringáči... Nestěžujeme si, že je zima, trpělivě každý den čekáme, až si Viktor dostatečně odpočine pod autem a konečně vymění to píchlé kolo, nad jídlem jásáme, ať je to cokoli, protože jsme hladovci... (Hanča říká, že je blbost, co četla, že ve vyšší nadmořské výšce se tráví pomaleji. Hlad máme skoro kdykoli).
No, náš průvodce Viktor byl takový starší pán (dokonce máme podezření, že Hančina kámoška z tábora Zuzka, která byla v Bolívii před 2 týdny, měla stejného průvodce). Byl svůj. Procvičila jsem si s ním své první dohadování ve španělštině, kdy nám cestovka naslibovala kdeco a nějak nebyla schopna to splnit. Došlo to tak daleko, že i Kája a Radka na něj zvýšili hlas. Protože on začal říkat, že to není jeho problém, ať si to klidně reklamujeme u cestovky (jasně, když končíme cestu v Chile...). Mně spíš namíchlo, že nám začal vyčítat, že za standardní peníze (nebylo to zas tak levné) chceme nějak moc věcí navíc a nějak moc pozornosti. Třeba jsme ikskrát dopředu dávali vědět, že Petra je vegetarián a že nejí ani KUŘE ani RYBU... To tady nepovažují za MASO... No a pak mě namíchl ke konci, když nám odmítal zastavit na fotku, odmítal na prašné cestě zavřít okno, takže jsme vevnitř byli pokrytí prachem od hlavy k patě, a pak nám ještě říkal, že máme zpoždění, protože jsme dělali PŘÍLIŠ MNOHO ZASTÁVEK. Syčák, spěchal za svojí rodinou do Argentiny, a i tak nás na hranicích s Chile vyhodil o dvě hodiny dřív než plánováno... Ale co, náladu jsme si zas tak zkazit nedali, jen jsme si celou dobu říkali "Jsme v Bolívii", což je takový náš všelék na všechno, co se nám kde nelíbí...:o)
Ale to, co jsme viděli, za to rozhodně stálo. Byli jsme na solných pláních, které mají 12.000 km čtverečních. Všude samá sůl. Jestli jste někdo četl román Písečná žena, tak je to podobný pocit. Sůl, sůl, sůl... Bílé pláně, které vám připadají jako zasněžené, a máte pocit, že auto musí každou chvíli dostat smyk. Pak ostrov ve tvaru ryby, kde rostou nádherný kaktusy, jeden je 1200 let starej a má 12 metrů, všude kaktusy a kaktusy. Okolo bílo a nádherně modrá obloha. Část naší výpravy se shodla, že to bylo hezčí než na Machu Picchu.
No a pak v horách v 5.000 metrech různě položené laguny, různě barevné, plameňáci, vikuně, lišky, rackové... Laguny částečně zamrzlé, claro que sí... No pak ty vulkány, z některých se kouří. K jedněm bublajícím gejzírům jsme ráno taky dojeli, některé plivou i bahno, tak jsme byli špinaví, některé syčej jako hadi. Další den jsme narazili na teplý pramen, který ohříval malé jezírko, ve kterém jsme si snad čtvrt hodiny prohřívali promrzlé nohy. Paráda...
Zkrátka Bolívie nás přes svoji mrazivou tvář hrozně nadchla. I fotky budou odsud určitě hezčí než zatím z Peru. Auto nás vyhodilo na hranicích s Chile, přejeli jsme do Chile a po dálnici po pobřeží jsme se vrátili zase do Peru. V Chile jsme nestrávili ani 24 hodin, ale i tak jsme si stačili čuchnout k tomu, jak je Chile rozvinutější než Peru a Bolívie. Představte si, tam mají autobusové jízdenky přes počítač, dokonce si můžete vybrat v busu místa, a co víc, dá se platit kartou! Prostě úplně jiný svět...:o) Bohužel jsme navštívili jen samá menší těžařská městečka, která nebyla nic moc, ale jak říkal Kája 4 Chilankám v busu - next time... (příště spojíme Chile a Argentinu...:o)
Jinak musím ještě pochválit všechny členy naší výpravy. Přes počáteční ostych se v tuto chvíli v podstatě všichni domluvíme španělsky. Teda řekneme si, o co potřebujeme. Petra už naprosto plynně zvládá celý jídelníček a vše a la prosím, zastavte na záchod, není v té polévce ani maso ani kuře ani ryba ani VÝVAR z masa? a spoustu dalších věcí. Hanča přes italštinu rozumí skoro všechno a občas na ně mluví směsicí italštiny a španělštiny a oni rozumějí... Karel a Radka konverzují s domorodci naprosto bravurně na jakékoli téma. A já úpěnlivě bojuji s minulými časy...
Máme se tedy nadále dobře, všichni rodiče a další milující osoby, buďte klidní, nic nám není (pár členů expedice prošlo lehkým nachlazením a lehkým střevním úklidem, ale jinak OK). Dokonce se nám snad zatím i vyhýbá nemoc nejzákeřnější, nemoc ponorková, tak snad nám to ty poslední dva týdny bude klapat.
Zítra se chystáme vylézt nad Arequipu na sopku El Misti. Potom míříme do Colca kaňonu a pak snad na kresby Nazca a pak dál na sever do Huarazu, na nějaký horský výlet kolem Huascaranu. Toť náš plán, doteď jsme ho flexibilně obměňovali, tak uvidíme.
Zdravíme všechny do Čech, teď v Arequipě při 15-20 stupních vám už ani nezávidíme to teplo.
Mějte se pěkně a zatím ahoj,
kronikář výpravy Klára
(Kája vypaluje cédéčko, holky courají po městě a asi koukají po suvenýrech, odpoledne jdeme společně do kláštera)
P.S.
Veřejně a oficiálně děkujeme tímto Járovi, že dává vědět všem našim maminkám, že jsme v pořádku, když se zrovna nemůžeme ozvat sami všem přímo!