(6) 24.7.2007, Kočička Misti (5.822 m.n.m.)

Motto dne: Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní.

Milí zlatí,

máme za sebou výlet na sopku El Misti (5.822 m.n.m.). Dle našeho názoru velmi úspěšný výlet.

Arequipa leží v cca 2.200 m, autem jsme vyjeli do 3.400 m a dál už jen se skříněma pěkně po svých. Šli jsme celkem natěžko, neb to bylo na dva dny a každý jsme měli 5 litrů vody. Plus stany, spacáky, karimatky a teplé oblečení. Prý tam nahoře mrzne.

Předevčírem jsme se pána z cestovky ptali, kolik cca procent lidí to nevyjde, a říkal, že tak 20, a to kvůli špatné aklimatizaci.

V autě z Arequipy začala mít Hanka obavy, co když tam nevyleze, přeci jen 5.800 je 5.800. Že prý se jí nebude líbit, když bude jediná, kdo z nás tam nevyleze.

Karel: To není o tom, soutěžit s ostatníma, ale posunout svoje vlastní hranice. (Tak ty jsme si, to mi věřte, posunuli všichni...)

Ještě jsme Hanku popichovali, že když tam nevyleze, tak to akorát splníme těch statistických 20 procent, když nás je pět a ona nevyleze...

Inu, kolem půl desáté ráno jsme naložili v 3.415 metrech skříně na záda a vydali se vzhůru na El Misti. Ale nemyslete si, i když je to choďák a není potřeba žádný lana ani mačky, není to žádná vycházka po vrstevnici sem tam cik cak, je to pěkně kolmo nahoru... Naštěstí jsme měli supr průvodce, který šel hrozně pomaličku, abychom to hned ze začátku nepřepálili, taky ta vejška, to už je dost, takže jsme se posunovali takovými pidi krůčky o délce cca 20-30 cm.

Kolem čtvrté odpoledne jsme rozbalili náš *základní tábor* ve výšce 4.600 m. Koukali jsme na Arequipu pěkně svrchu a dokonce POD NÁMI létala letadla...:o) To nám přišlo vtipné. Spát jsme šli už v šest, protože se setmělo a byla kosa a hlavně jsme brzy vstávali.

V jednu v noci nás průvodce vzbudil, ve dvě jsme nasnídaní vyrazili. Když nás vzbudil, dost jsme váhali. Stan jsme si sice docela zadýchali, ale to *zadýcháni* nám udělalo ZEVNITŘ stanu námrazu... Voda v lahvích, které NEBYLY ve spacáku, byla zamrzlá. Namrzlé jsme měli i karimatky a Hanka měla úplně zmrzlé brýle. Inu, když už jsme tady...jdeme.

Ve dvě jsem stáli oblečení do všeho našeho prádla a připraveni vyrazit. Hanču trochu pobolíval žaludek, řekla, že to zkusí, ale po chvíli se správně rozhodla, že to nebude pokoušet, a vrátila se do spacáku. Radunka se hrozně statečně držela minimálně hodinu, ale pak usoudila, že není nejvhodněji oblečena a vrátila se taky.

Foukal strašlivě studenej vítr. Co bylo hnusný, jak nám hnal prach do očí a do pusy a všude. Do toho ten mráz. To jsme si dopředu vůbec nedokázali představit. Alex (průvodce) říkal, že takovej vítr fouká málokdy, ale když začne, je to na celej den.

Pokračovali jsme s Kájou a Petrou ještě ňákou dobu. Někde mezi 5000-5100 m.n.m. a po dvou a půl hodinách chůze proti větru a do kopce jsme s Petrou usoudily, že není čas na hrdinství. Přivézt si z LETNÍ dovolené omrzliny, to není asi úplně náš cíl... Dorazil nás Alex tím, když řekl, že ten vítr bude čím výš, tím horší, že zatím nás chrání skály, ale nahoře to bude otevřené. To rozhodlo. Představte si nás tam, jak se suneme krůček po krůčku, u nosu nudle, protože ta nejde utřít... (kapesník okamžitě zmrzá v nepoužitelnou kuličku). V krku vyschlo, protože voda v batohu vám zmrzla... Ruce a nohy namrzlé, oči plné prachu. No děs. Destrukčně na nás taky působila ta tma.... Jít za světla čelovky, to už na nás bylo moc. Kája se přidal ke skupině Belgičanů a my se s průvodcem vrátili dolů.

A to jsme si v Bolívii mysleli, že tam byla zima, že...

Když se Kája asi v půl desáté vrátil, ptáme se: Tak co, byl jsi až nahoře? Jo. A jaký to bylo? Strašný... A viděl jsi kráter? Ne, toho sem si ani nevšim...

Tak je fakt, že noční rozsvícená Arequipa je opravdu hezčí z 4.600 m. než z těch 5.000, protože v pěti tisících se jaksi soustředíte na trochu jiné věci než je krásná obloha a výhledy do kraje...

Takže jsme Mističku nedobyli. Nicméně jsme na sebe všichni hrdí, že jsme dokázali udělat ve správnou chvíli správné rozhodnutí a vrátit se. I tak se nám tam moc líbilo a všichni jsme byli nejvýš, co jsme kdy v životě byli. Na Altiplanu v Bolívii jsme sice byli někde kolem 5000, ale to se nepočítá, protože jsme se vyvezli. Tohle jsem si vylezli sami.

Dokonce jsme v té strašlivé zimě ani nevyhlásili prase dne, neboť v těch podmínkách jsme si nečistili zuby nikdo...

Dnešní dopolední sestup už byl pohodička, protože jsme se jen tak vesele klouzali pískem dolů, to bylo dobrý.

Je nám samozřejmě trochu líto, že jsme nedošli až nahoru, protože jsme na to měli ideální podmínky. Byli jsme dobře aklimatizovaní, protože jsme už skoro 4 týdny ve výšce mezi 3500-4500. Fyzicky i psychicky jsme byli relativně v pohodě, no ale zaskočilo nás počasí. Kočička Misti vytáhla drápky... No nevadí, třeba se to povede příště, až pojedeme na Alpamayo...:o) Musím říct, že jsem cestou dost myslela na Jiříka, jak lezl na Kilimandžáro a lidi tam zvraceli. Nám z výšky nebylo nic. Jen Kája říkal, že ke konci se mu trochu blbě dýchalo.

Teď už jsme zpátky v Arequipě, umytí, najedení a pomalu zas přebalujeme batohy... V pokoji to vypadá jako po výbuchu, my jsme hrozní hraboši.

Zítra jedeme do Colca kaňonu a možná budeme muset vynechat Nazcu a Islas Ballestas, neb radši pojedeme na týden do Huarazu. Uvidíme.

Máme se dobře, nálada v expedici výborná, co vás nezabije, to vás posílí, tak se mějte všichni hezky a nezapomeňte, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, že je intenzivní...:o)

Klára a spol.