(8) 4.8.2007, Nejkrásnější hora světa

Naši milí,

už se nám to chýlí. Jsme již 9 dní na severu v Cordillera Blanca a nemůžeme se nabažit. Sice nás přivítal déšť, ale hned druhý den se vyjasnilo a celou dobu jsme měli azurové nebe. To prý tu není zas až tak obvyklé. Prostě máme celou naši cestu štěstí (ťuk ťuk, ať to nakonec nezakřiknu).

Podnikli jsme čtyřdenní trek údolím Santa Cruz. Sice jsme si mysleli, že vede kolem Alpamayo, ale to teda úplně nebyla pravda. Alpamayo jsme viděli asi 5 minut z jednoho konkrétního místa, kde jsme udělali pauzu na inscenovanou fotografii pro Járu (jež Alpamayo považuje za nejkrásnější horu světa, ale oni to o ní píšou i na pohledech...).

I tak, bez Alpamayo, to bylo N-Á-D-H-E-R-N-Ý !!! Dva a půl dne jsme šli do kopce a pak den a půl s kopce...:o) Lámalo se to v sedle Punta Union ve výšce 4.750 m.n.m., vedle nás hora Taulliraju, která měla 5.830 m., všude kolem nás zasněžené vrcholky, pasoucí se koně, krávy a oslíci, a hlavně, SKORO ŽÁDNÝ LIDI! Míjeli jsme se s jedním Argentincem a předběhli (!) nás 3 Češi (teda 2 Češky a jeden Čech). Byli to horolezci, co se pokoušeli o Huascaran, ale jedné z nich tam bylo špatně, tak to nechali. Když jsme je potkali, jejich druhá půlka zrovna zdolávala Alpamayo. Ale oni nešli, oni běželi. Taková rychlovka, to se člověk ani nestačí rozhlížet. A že je na co koukat. Nemá cenu to popisovat, to modré nebe, bílé hory, kvetoucí kaktusy, létající kondory, to vám můžeme ukázat na fotkách. A stejně to nebude ono. Co vám ale na fotkách neukážeme, jsou ty bolavé nohy, funící lokomotivy, smradlavá trička, spálené nosy a hlavně tu strašlivou zimu, jen co zapadne sluníčko.

Už dost chápeme, proč Inkové slunce tak opěvují. Ve chvíli, kdy zaleze za obzor, ochlazuje se naprosto strašlivě. Navlékáme na sebe všechny dlouhé rukávy, dvoje nohavice, tlusté ponožky, čepice a rukavice, a i tak je to někdy málo. Snažili jsme se vždycky zabydlet cca hodinu před soumrakem, abychom se stačili umýt (někteří) a najíst (všichni!) před setměním. Úderem tmy je nejrozumnější zalézt do stanu a vystrčit maximálně špičku nosu. Takže v šest ležíte ve spacáku a přemýšlíte, co budete dělat do šesti do rána, kdy slunce opět vylézá. Teda když jste ve vhodném údolí. Když vám stíní Hora, můžete čekat taky až do osmi... Teda dumají nad tím opět jen někteří, protože jiní, jež mají za předky medvědy, nemají vůbec problém spát 12 hodin v kuse.... No a pak vstanete, olíznete lžíci od večeře a začnete s ní oškrabávat ze stanu jinovatku... Poslední noc byla taková zima, že nám zamrzl i plyn v bombě na vaření. Což mi přijde z fyzikálního hlediska trochu jako blbost, ale přísahám, že v ní byl kus ledu, který cinkal o stěnu.

Z našeho začarovaného kruhu debat o jídle jsme se již nevymanili. Ani jsme se o to nepokoušeli. Ale v podstatě o čemkoli jsme začali, to se zhouplo na jídlo.

Tak třeba, Hanča říká, že mi nechutná alkohol.

Já na to, že docela jo.

Ale pivo nepiješ.

No to ne, to mi nechutná, taky mi nechutná vodka, po té bolí žaludek.

Radka: Vodka je dobrá s kyselejma okurkama.

K: Mně moc nechutnaj ani kyselý okurky, ještě tak s řízkem a se šťouchanejma bramborama.

Radka: Jeee, šťouchaný brambory... mňam...

A už to jede. Následuje hodinová diskuse o tom, jak v které rodině dělají bramborový salát, a kdo dává hrášek a kdo ne, a co jíme na Štědrý den, a jak děláme rybí polívku, a že někde mají hráškovou z pytlíku, protože rybí jim nechutná, a musíme vidět něco mooooc pěknýho, aby to naši pozornost od jídla zase odvedlo (třeba ňákou pěknou zasněženou horu).

Kromě jídla jsme se teda shodly (dívčí část expedice) na další věci, na kterou se dost těšíme. Až doma nebudeme muset mít na sobě neustále tři svetry... Představte si, že jsou kraje, kde mohou doma lidé V LÉTĚ chodit v tričku, či dokonce v prádle, či dokonce úplně bez prádla. Peru mezi takové krajiny skutečně nepatří...

Pak, když jsme jeli už zase minibusem zpátky do civilizace, čekalo nás další překvápko. Teda asi se dalo vyčíst z mapy, ale zkrátka jsme opět jeli přes jakési sedlo 4.800 m., a když jsme ho přejeli, tak se najednou vedle nás, v celé své kráse, objevil Huascaran, s oběma svými vrcholy. Ani nebyl moc v mlze, ale mraky začly za chvíli stoupat a Pán se halil do hábitu. No další krasáááávec. Je to nejvyšší hora v Peru a prý i nejvyšší hora v tropickém pásu. Celej zasněženej, dole šedivá skála a na ní vodopád. Prostě nááádhera.

Kromě toho, že jsme byli 4 dny v kuse v horách, jsme se pak taky trochu flákali. Teda já a Petra dokonale, Kája+Hanča+Ráďa vyrazili na výlet na Chavin, opět na ruiny, hned den po treku. S Petrou jsme shodně usoudily, že vstávat v šest a sednout si hned ráno zase na 4 hodiny do collectiva a večer to samé, že to teda už ruiny vidět nemusíme... (Petra je podobný kulturní barbar jako já). Pak jsme se jeden den vyšplhaly na vyhlídku nad Huaraz a jen tak se toulaly po kopcích kolem. Toulaly – já, Hanča, Petra. Ten den došlo k opětovnému rozděleni expedice a Radka a Karel se vydali zpět na jih, ještě na Islas Ballestas a na obrazce v Nazce a možná na sand-boarding. Odlétají o den později než my tři a jsou to kulturní lidi, lační po poznání.

Malý výlet za město měl na mě naprosto ničivé účinky. Ač se mi celou dobu vyhýbají všechny trable, kašel, průjem a podobně, za jediný den jsem si stačila do krve podrápat nohy o jakýsi agresivní trnovník, napálit to čelem do nízké stříšky, až se mi zatmělo, takže tam mám pěknej šrám a modřinu, a navíc jsem se na slunci spálila, protože jsem se nepečlivě namazala.... No ještě že už jedeme domů.

Dnešek byl třešinkou na dortu, takovou sladkou tečkou za celým Peru. Popojely jsme autobusem kousek za Huaraz (ani ne hodinku), místo se jmenuje Pitec. Odtud jsme se přes dvě hodiny škrábaly nahoru k jezeru Churup. Jezero je ve výšce cca 4500 m.n.m a nad ním se tyčí zhruba o tisíc metrů vyšší zasněžené Nevado Churup. Oba velcí krasááávci. V jezeře úplně průsvitná modro zelená voda, ani nebyla moc studená. Dokonce jsme uvažovaly, že bychom do ní skočily, ale bylo tam moc čumilů, a to by bylo moc velké pozdvižení. Taky pak začal foukat studenej vítr, tak jsme to vzdaly. Zato jsme si tam velmi masňácky pochutnaly na bramborách a omáčce, kterou jsme si dopředu uvařily, a tam jen na vařiči ohřály. Jednak nám zbyl v bombě plyn (ten zamrzlý...:o) a jednak už máme plný zuby chleba. Lidi okolo na nás koukali jako na blázny, ale určitě záviděli, protože to vonělo široko daleko. A když jsme si pak ještě udělaly čajíček, museli z nás být už naprosto paf... Žvejkali tam ty svý toustový chleby s juniorem...

Zážitků máme ještě fůru, ale prostě vám je sem všechny nenacpu, ani kdybych se rozkrájela. Některé třeba vyplavou nad fotkami, další pak časem. Peru je zkrátka prďácká země a jestli někdo nevíte, kam se vydat, rozhodně můžeme zdejší končiny vřele doporučit (vřele i přes místní nízké teploty).

Zítra už jedeme do Limy a pak pomalu zamíříme domů. Maminky (a jeden tatínek) již povětšinou dostaly/i (?) své instrukce, co se uvítacího menu týče, brzy svlékneme bundy a rukavice a těšíme se domů.

Mějte se fajnově a někdy po návratu nazdar,

Klára, Hanka, Petra (chystající salát na cestu)

(Ráďa a Kája t.č. u tuleňů)